Územní středisko rychlé záchranné služby Moravskoslezského kraje je jedinou záchrankou v republice, která má svého psychologa. Lukáš Humpl je zároveň i jeho tiskovým mluvčím.
Děláte tiskového mluvčího krajské záchranky, zároveň jste však psycholog. Jak se tato dvě povolání doplňují?
Úplně původní profesí jsem zdravotní sestřička. Po vystudování vojenského gymnázia jsem totiž absolvoval dvouleté pomaturitní studium na zdravotnické škole a začal pracovat na interně. Na záchrannou službu jsem přišel v roce 1994 a půl druhého roku zde vykonával civilní službu. Pak jsem uvažoval, kam v tom zdravotnictví dál, přičemž záchranka mě chytla za srdce. Primář v Opavě mi nabídl, abych zůstal a já začal pracovat na větší část úvazku jako operátor, čili dispečer záchranné služby pro linky tísňového volání, tedy sto padesát pětky. Na menší část úvazku jsem jezdil jako záchranář a mezitím při zaměstnání vystudoval psychologii na Filozofické fakultě v Olomouci.
Kam jste nastoupil po studiu?
Po studiu jsem se začal starat o operační středisko jako vedoucí dispečer a souběžně získával i praxi psychologickou na neurologickém oddělení Slezské nemocnice v Opavě. V roce 2005 jsem atestoval složením zkoušky z klinické psychologie. Před třemi lety se okresní záchranné služby na severní Moravě sloučily a vzniklo Územní středisko záchranné služby Moravskoslezského kraje. Krajský ředitel se o mně dozvěděl a měl zájem, aby v organizaci psycholog fungoval. Začal jsem nejprve spolupracovat s operačními středisky a poté i s výjezdovými skupinami. Takže teď pracujeme na systému péče o záchranáře. To vyžaduje být dobře orientovaný v problematice i terminologii záchranné služby, znát potřeby pracovníků a jejich nejčastější problémy. V˙tomto mám vzhledem ke své profesní historii patrně dost velkou výhodu.
Můžete to upřesnit?
Psychologická práce vyžaduje mít informace o tom, co se na pracovištích děje, k čemu záchranáři vyjížděli, reagovat na jejich aktuální potřeby. Úlohou tiskového mluvčího je zase o některých zásazích informovat veřejnost. Zde se tedy obě problematiky střetávají a doplňují. Je to hodně o komunikaci - jak dovnitř organizace, tak směrem ven, k veřejnosti. Myslím, že dobře fungující komunikace mezi záchranáři a lidmi vně - pacienty či jejich blízkými - je velmi důležitá. I proto jsem přesvědčen o potřebě informovat veřejnost o naší práci.
Dá se říci, že díky psychologovi krajská záchranka funguje bezchybně?
To jistě ne. Činnost psychologa v organizaci určitě neznamená záruku bezchybnosti; záchranáři navíc pracují v situacích, kdy jsou ve značném časovém stresu a mají velikou zodpovědnost. Dopustit se chyby je tedy snadné; pochybení ovšem může znamenat ohrožení lidského života. Psychologická práce na záchrance spočívá v seminářích, nácvicích, přednášení. Někdy provádíme také rozbory konkrétních složitých či kritických situací, které se staly. Jsem samozřejmě k dispozici záchranářům v případě jejich osobních potíží, což kupodivu už několik lidí využilo. V současné době rozjíždíme také práci v terénu, kdy v případě těžkých dopravních nehod, úrazů, tragických úmrtí a podobně si posádka může psychologa zavolat přímo na místo, aby pracoval se sekundárními oběťmi, například kamarády nebo příbuznými.
Co je podle vás v oblasti záchranářství to nejtěžší?
Každá pozice na záchrance má asi něco specifického. Myslím ale, že obecně nejtěžší je kontakt se smrtí dětí a mladých lidí. Potom události mimořádně tragického významu a rozsahu, například z poslední doby v našem kraji jarní nehoda na Kajlovci, kde byli čtyři mrtví. Bylo to silné pro všechny zúčastněné. Zasahoval jsem tam jako psycholog, protože na místě byla skupina asi osmi kamarádů, kteří přijeli v dalších autech. Bylo tam třeba zvládnout jejich emoční reakce a postarat se o ně. Se záchranáři jsme po zásahu dělali skupinové sezení, kde jsme se pokoušeli to nějak uzavřít.
Máte nějaké konkrétní zážitky, které vám zůstaly v paměti?
Těžké jsou pro samotné záchranáře například nehody, kde dochází k velké deformaci těla. Často to bývá například při srážce chodce s vlakem. Jdete k trupu těla a cestou nacházíte kusy tkáně, končetiny... To zůstává záchranářům v paměti a někdy se i sčasovým odstupem takové prožitky vracejí zpátky. Vzhledem k ochraně vlastní psychiky a osobnosti je důležité si říct, že děláte tu práci tak, abyste každému pacientovi dal maximální šanci přežít. Musíme brát jako skutečnost, že děláme práci, kde lidé umírat budou. Myslím, že toto je daleko realističtější pohled a že lidé, kteří do toho jdou s tím velkým entuziasmem a spasitelským syndromem, jsou nejvíce ohroženi možností profesního vyhoření. Všechny pacienty bohužel neumíme zachránit. Je potřeba se na to dívat tak, že před dvaceti třiceti lety by některá závažná onemocnění či úrazy nepřežila většina postižených a dnes jich zemře o desítky procent méně tím, že je na vysoké úrovni ARO, neurochirurgie a podobně, ale také systém před nemocniční lékařské péče, tedy záchranka... odtud pramení můj optimismus, že to všechno má nějaký smysl.
Stává se, že vám lidé přijdou poděkovat?
Čas od času se stane, že buď přijde dotyčný, nebo i jeho příbuzní poděkovat, a to i na operační středisko. Častější je, že přijdou poděkovat lékařce, která zůstane v jejich paměti. Musím říct, že záchranáře velmi potěší, když lidé přijdou. Je to právě ta zpětná vazba, o které jsem mluvil. Někdy se stane, že napíšou děkovný dopis, ten pak pravidelně visí na nástěnce.
Zajímáte se o osudy zachráněných? Přemýšlíte o nich?
U pacientů, jejichž stav je závažný a ohrožující život, se někdy zajímáme o další průběh jejich léčení. Jestli třeba přežili náročný operační výkon, kterému se museli akutně podrobit, a jak na tom jsou. Někdy se s pacientem záchranáři setkají opakovaně, například když jej po nějakém čase převážejí z ARO, kam ho původně přivezli, na jiné oddělení, třeba na internu, a vidí, že dotyčný je při vědomí a daří se mu lépe.
Každý den se setkáváte s neštěstím jiných lidí. Umíte ještě vůbec oddělit soukromí od práce
Myslím si, že úplně to oddělit nejde, je to nedosažitelná představa. Nejde přijít domů po těžkém dnu a tvářit se, že těžký nebyl. Rodina vycítí, že se něco děje. Od funkce tiskového mluvčího to pak oddělit nelze vůbec. Považuji nicméně za velmi důležité věnovat čas rodině a ve svých nejbližších mít dobré zázemí a podporu.
Zachránil jste někomu život po telefonu?
To, aby člověk nabyl vědomí laickou resuscitací, se stává velmi zřídka. Při telefonicky asistované resuscitaci, kterou vedou pracovníci operačních středisek, jde masáží a dýcháním z úst do úst především o zajištění okysličení životně důležitých orgánů do příjezdu záchranářů. Po telefonu si já osobně pamatuji událost, kdy se podařilo obnovit srdeční činnost těsně předtím, než přijela záchranka. Lidé, kterým jsem pomáhal s oživováním po telefonu, zřejmě resuscitovali dobře, nicméně pacient pak zemřel na ARO.
Už jste někdy zachraňoval opilého agresivního člověka? Setkáváte se s tím
Fyzické útoky na záchranáře se v rámci našeho kraje občas vyskytují a často jsou spojeny s vlivem alkoholu. Verbální útoky podnapilých osob jsou častější a bez nadsázky lze říci, že se s nimi záchranáři setkávají běžně. K těmto pacientům se vyjíždí především v době pracovního volna, tedy páteční a sobotní večery. Jsou noci, kdy záchranka na území Moravskoslezského kraje ošetří třeba dvě desítky poraněných opilých, řada z nich nebo další osoby v jejich blízkosti se chovají vulgárně. Tito pacienti mívají nejčastěji poranění po pádech, někdy ošetřujeme případy napadení, například sklenicí do hlavy, rvačky, ale také řezné nebo bodné rány. Obecnou zkušeností je, že opilých agresivních pacientů stále přibývá a záchranáři práci s těmito osobami vnímají jako devalvaci své profese.
