Přihlášení

Zapomenuté heslo

Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Rozhovor s MUDr. Petrem Kolouchem, MBA o tom, co se na ZZS HMP za rok a půl pod jeho vedením změnilo

28.04.2017

Rozhovor s MUDr. Petrem Kolouchem, MBA o tom, co se na ZZS HMP za rok a půl pod jeho vedením změnilo

 

 

Zdravotnická záchranná služba hlavního města Prahy (ZZS HMP) se za rok a půl pod vedením MUDr. Petra Koloucha, MBA, stabilizovala. Spory odborářů utichly a nestalo se, že by některá z pražských nemocnic odmítla přijmout od záchranky pacienta.

 

foto: modrahvezdazivota.cz

 

Spolupráce s nemocnicemi se zlepšila, podařilo se nabrat další záchranáře, zmodernizovat vzdělávání a otevřít výjezdovou základnu v Nemocnici pod Petřínem. Vedení města dostalo ke schválení vedle rozpočtu na příští rok také strategii na roky 2017 až 2021, kde se mimo jiné počítá s přípravou na zvládání nových bezpečnostních rizik, včetně terorismu. Ředitel Kolouch poskytl MT rozhovor.

S jakými úkoly jste nastupoval?

Byly to hlavně úkoly v oblasti personální, a to navýšení počtu výjezdových skupin a navýšení počtu záchranářů tak, aby se snížila jejich pracovní zátěž, která se sice držela v zákonných limitech přesčasových hodin, ale co se týkalo denní doby, vytíženost výjezdových skupin byla nadlimitní. Diskutovali jsme s odborovými organizacemi například otázku přestávek, podařilo se maximalizovat výjezdový příplatek na maximum 4 000 korun.

Za minulý rok se nám podařilo nabrat přes dvacet nových záchranářů a právě v těchto dnech dáváme Radě hl. m. Prahy žádost o navýšení o dalších zhruba dvacet míst pro zdravotnické záchranáře. Myslím si, že bude schválena, protože jsme odevzdali návrh pětileté strategie, kde by záchranná služba měla posílit z důvodu reflektování problematické situace v Evropě a bezpečnostních rizik, která nás obklopují. To vše při racionálním rozpočtu a limitaci administrativních nákladů ve prospěch navyšování nákladů pouze na zdravotnický personál a zdravotnickou techniku.

Dá se tedy hovořit po vašem nástupu o krizovém managementu?

Ten rok a půl hodnotím jako příznivý, rozhodně ne jako krizový management, protože se podařily v podstatě všechny body personálního auditu, který předcházel mému jmenování. Navíc se podařilo začít obnovovat vozový park, a nejen nabrat lidi, ale i otevřít výjezdovou základnu v Nemocnici pod Petřínem. Tím jsme posílili centrum a Pražský hrad. Jediné, co se nepodařilo, a to kvůli zvláštnímu chování městské části Praha‑Troja, dotáhnout do úspěšného konce projekt nového sídla ZZS HMP. Pozemek vedle výstupu z tunelu Blanka vyhodnotila městská část jako potenciálně lužní les a rekreační oblast a žalovala hlavní město Prahu, což má odkladný efekt. ZZS HMP slaví letos 160 let od založení a stále nemá budovu. Máme velký úkol postavit sídlo za podpory magistrátu, místo už jsme našli a teď se jedná o převzetí rozestavěného objektu Palmovka, kde původně měla být radnice Prahy 8.

Jak se vám podařilo stabilizovat zaměstnance, aby od záchranky neodcházeli?

Podařilo se nám úplně změnit systém vzdělávání na ZZS HMP, máme samostatné vzdělávací a výcvikové středisko s novým vedoucím, který dokázal integrovat evropské vzdělávání s tuzemským, a dokázali jsme stabilizovat i lékařský personál, kdy jedním z velkých motivátorů kromě dostatečného finančního ohodnocení je i kvalitní vzdělávání, plně srovnatelné se vzděláváním v zahraničí. Lékaři, kteří se rozhodnou pracovat na ZZS HMP, nepoznají rozdíl oproti tomu, co by jim nabídla zahraniční pracoviště. Školíme je v systému Advanced Life Support (ALS), Advance Trauma Life Support (ATLS) a v posledním roce také Newborn Life Support (NBLS), protože přibývá domácích porodů, což je kontroverzní téma napříč odborným spektrem medicíny. Nám nepřísluší je kritizovat nebo podporovat. Jako složka IZS máme povinnost se na tyto činnosti připravit, řešíme to právě formou mezinárodně platných kursů pro záchranu novorozenců mimo zdravotnická zařízení, děje se to ve spolupráci s Českou resuscitační radou v ÚPMD v Praze‑Podolí.

To vše se nám podařilo díky tomu, že Praha dodržela příslib, který mi v rámci instalace dala poté, co jsem vyhrál výběrové řízení. Samozřejmě ještě nejsme hotovi, ještě je na čem pracovat, protože dokud nebude dostatek zaměstnanců v pozicích zdravotnického operačního střediska a zdravotnických záchranářů, tak nervozita a přetížení budou stále vidět. Co se týče počtu lidí, budu pracovat s tím, co bude chtít hlavní město Praha. Vždy si můžete koupit oktávii, která je také kvalitní, nebo vůz vyšší třídy s přidanou hodnotou. Navrhl jsem Praze, aby myslela na rezervy, aby přijala náklady, které jsou spojené s personálními náklady, navýšené hlavně o vzdělávání, protože moderní personalistika jednoznačně říká, že finanční mzdový motivátor je pouze motivátor krátkodobý, zatímco perspektiva rozvoje a kvalitní vzdělávání je motivátor dlouhodobý.

Praha na všechny mé dosavadní návrhy přistoupila a už druhý rozpočet, který spolu řešíme, umožňuje toto našim zaměstnancům nabízet. Také už dnes máme proškoleno například v systému ALS 50 lidí, a nejen to, my už máme v provozu druhou desítku záchranářů specialistů, kteří ukončili samostatné dvouleté specializační studium Záchranář pro urgentní medicínu a samostatně pracují na základně Praha 6‑Petřiny. V tomto roce budou ještě umístěni na základně Praha 10‑Průběžná. Jejich rozšířené kompetence, ale i odpovědnost umožní maximálně využívat systém rendez‑vous s našimi lékaři a mnoho specializovaných činností mohou vykonat sami. To je cesta, kterou můžeme udržovat kvalitní lékaře v rozumném počtu, záchranářům nabídnout kariéru, vzdělávání a nemusíme se zabývat pouze obsazením tabulkových míst na pozici lékař a na pozici záchranář bez vztahu ke kvalitě jejich odbornosti.

Toho si velmi vážím, efekt nepřijde hned, ale budeme‑li mít možnost spolu bilancovat za pět let, tak jistě uvidíte už dnes kvalitně pracující záchrannou službu v ještě lepším světle, a to nejenom v odborných dovednostech, jako je resuscitace, péče o polytrauma a jiné život ohrožující události, ale i v netechnických dovednostech, jako je komunikace, empatie a týmová spolupráce. To jsou cíle, které bych rád v Praze dotáhl, a předpokládám, že dokážu přesvědčit vedení Prahy, aby nám tuto činnost umožnilo.

Předpokládáte ve strategii další zkracování dojezdových časů?

Dramaticky zkrátit dojezdovou dobu, která už teď je v Praze excelentní, při zahuštění provozu nepředpokládáme; je nyní sedm, osm minut pro priority číslo jedna. Můžeme ji udržovat hlavně zahuštěním sítě základen tak, abychom reflektovali trvale houstnoucí provoz v Praze. Můj přístup je respektovat vývoj města a navýšit počet výjezdových základen a výjezdových skupin. Když to všechno dobře dopadne, za pět let bude mít Praha i rezervy. Každý den, jako to mají třeba hasiči, bych rád některé výjezdové skupiny poslal do výcviku, což jim umožní revokovat a znovu natrénovat disciplíny, které studovali a které třeba v městské populaci nejsou tak běžné, a přesto jsou potřeba při mimořádných událostech typu hromadné postižení osob, teroristický útok, hromadná nehoda autobusu, vlaku, tramvaje. Udrží to posádky okamžitě k dispozici, kdyby – a nechci rozhodně strašit – se zhoršila bezpečnostní situace, ale v každém okamžiku by hlavní město mělo rezervu. Nikoli jako dosud, kdy všechnu práci stíháme, ale jedeme na sto procent a nezbývá čas na výcvik, někdy ani na přestávky. Případná eskalace by byla improvizací, a to bych rád, aby za pět let už nebylo a abychom šli stejným způsobem, jak je to u HZS – tam když není požární poplach vyššího stupně, jsou některá pražská družstva během denních hodin ve výcviku.

Kolik výjezdových skupin by tyto představy pokrylo?

Při náhlém výskytu většího počtu postižených vždy budeme povolávat zálohy, ale to nějakou dobu trvá, zatímco když budeme mít posádky ve výcviku, jsou okamžitě k nasazení. Předpokládám ve výcviku čtyři až pět výjezdových skupin, protože dnes Prahu při zhruba 300 výjezdech za 24 hodin obsluhujeme ve 20 až 25 výjezdových skupinách, které žijí na 19 základnách. Během pěti let by měly být na 25 až 26 základnách a výjezdových skupin by mělo být početně tolik, aby ty čtyři až pět mohly cvičit. Bude to o vyjednávání nákladů. Vyhodnocujeme statistiky, kdy meziročně do roku 2015 strmě stoupaly počty výjezdů, které mohly být důsledkem redukcí sítě zdravotnických zařízení a jiných faktorů. Stále ještě vnímáme nárůst událostí, které musíme řešit, ale už není tak strmý a číselně se pohybujeme kolem 120 000 až 130 000 událostí za rok. Nepředpokládám výrazně jiná čísla, pokud nedojde k redukci zdravotní péče v lůžkových a jiných zařízeních, ale musíme zohlednit rizika, která se v Evropě zvyšují. Když to dobře dopadne, bude Praha ochotna si zaplatit prevenci rizika, a v mezidobí tím získá možná ještě další zkrácení dojezdových časů a zrychlení obslužnosti uvnitř města i v době, kdy eskalace problémů nenastane. V což samozřejmě doufáme.

Má práce záchranné služby v hlavním městě specifika oproti menším sídlům?

Každá velká metropole má určité procento výjezdů k sociálně kompromitovaným skupinám, jako jsou alkoholici, toxikomani či lidé bez domova. Nicméně to nám nepřísluší komentovat ani řešit, je to pro nás tísňová výzva, má své parametry a výjezdová skupina musí reagovat. Je to na rozhodnutí operačního řízení. Vedle převozu do zdravotnického zařízení je i nová možnost, kterou už letos uplatňujeme, a to negativní revers. Normalizovali jsme ho a standardizovali a vychováváme naše lékaře i záchranáře k tomu, aby u indikovaných a dobře vyšetřených a vyšetřitelných pacientů zvažovali možnost ponechání doma, abychom nezatěžovali pražské nemocnice nadbytkem péče, která se dá odložit do ambulantní složky a do následujících pracovních dnů. Budeme to vyhodnocovat a je to téma, které bude nejen na území hlavního města, ale i v rámci krajů k diskusi. Zdroje veřejného zdravotního pojištění nejsou nekonečné a od nás by nebylo korektní, kdybychom jenom požadovali bezdůvodně navyšování. Je na nás, abychom je adekvátně zargumentovali.

Zdědil jste i problém s umísťováním pacientů v pražských nemocnicích. Jak jste ho řešil?

Musím s radostí konstatovat, že umísťování pacientů na území hlavního města Prahy díky spolupráci se zdravotnickými zařízeními nevidím jako problematické. Vnímám velmi kladně schopnost nemocnic v době přetížení jednotlivých příjmových míst si vzájemně pomoci. Řešili jsme v tomto roce několik takových situací, kdy například přetížení Bulovky pomohly řešit Vinohrady a Motol. Je to umožněno i tím, že je v rutinním provozu tunel Blanka, takže my se při plynulosti jízdy do vzdálenějšího zdravotnického zařízení neprohřešujeme proti legislativě a časová prodleva nenastane. Komunikace probíhá hlavně na úrovni ředitelů a náměstků LPP, velmi si toho vážím a předpokládám, že o kapacitních otázkách budeme jednat s novým náměstkem ministra zdravotnictví prof. MUDr. Romanem Prymulou, CSc., Ph.D. Tato témata se určitě musejí řešit na území hlavního města tak, aby v budoucnosti nedocházelo k nepříjemnostem, které byly mediálně dřív známé. Naši záchranáři a lékaři mají nastaveny rutinní kroky k tomu, abychom se dokázali dohodnout.

Velký posun v komunikaci udělalo otevření a fungování velkých urgentních příjmů. Asi zásadní je bezprahový příjem ve Fakultní nemocnici Motol, dlouhá léta máme velmi dobrou zkušenost s urgentním příjmem v Ústřední vojenské nemocnici, a co se týká polytraumat a vysokoprahového příjmu, excelentně funguje traumacentrum Vinohrady, kde se do budoucna nevyhnou řešení bezprahového příjmu také. Jistě velká úleva nastane, až se na Karlově náměstí ve Všeobecné fakultní nemocnici vystaví centrální příjmové místo, je už vyprojektované. Také Thomayerova nemocnice má projekt na urgentní příjem a na Bulovce už byly uvolněny finance na centrální příjmové místo. Když se to vše v Praze do pěti let podaří a nedojde‑li k redukci sítě ambulantních ani lůžkových zařízení v hlavním městě a okolí, tak by se v Praze mohlo ještě zkvalitnit nyní dobře fungující akutní ošetření pacientů, kteří potřebují záchrannou službu.

Zásadní tedy je komunikace mezi dispečinky, nemocnicemi a záchrankou?

Věnujeme velkou pozornost komunikaci mezi centry a věnují se tomu naši lidé i na úrovni vyššího managementu. Případy zdržení analyzujeme. Za poslední rok a půl se nestalo, že by někoho zdržení poškodilo nebo že bychom se dostali do legislativních úzkých, nesplnili časy. Pro mě základní tematikou je výjezdový a dojezdový čas. Uložení pacienta do zdravotnického zařízení by nemělo překročit na území hlavního města jednu hodinu, a to máme ve sto procentech splněno. Nemluvím o rozsáhlém záchranném zásahu, který je spojen s prodlouženou dobou vyproštění nebo s prodlouženou dobou na straně pacienta, než se dostane k převozu, ale dbáme na to, aby všichni pacienti byli do hodiny vyřešeni ve zdravotnickém zařízení. Průměrné časy jednoho případu jsou mezi 30 a 45 minutami, a to až do ukončení případu.

Jaký je váš názor na možnost jednotného řízení záchranek pro celou ČR, aby si tedy každý kraj neřídil sám svoji zdravotnickou záchrannou službu jako dosud?

Za sebe musím říct, že ve stávajícím uspořádání jsme spokojeni, protože máme svého sekčního radního, máme přímý vstup k jednání Rady hlavního města Prahy i zastupitelstva. Rozpočet jako městská příspěvková organizace řešíme, říkám tomu „na krátko“, protože není mnoho článků mezi ekonomkou a jednotlivými manažery mnou spravované organizace a Radou hl. m. Prahy. Takže možnost přímé argumentace, co potřebujeme a proč to stojí tolik a tolik, je velmi rychlá. Jsme pravidelně účastni zasedání zastupitelstva a spolu s hasiči a městskou policií máme zástupce na bezpečnostním výboru, výboru pro zdravotnictví, případně na kontrolních výborech, pokud je to potřeba. To je výhoda, která mi umožňuje, že nejsem stavěn do role, že by se požadavek na nákup sanitního vozu porovnával s požadavkem například na léčbu onkologického dítěte. Při centralizaci bychom se museli na něco takového připravit. To je potřeba zvážit, není na mně, abych se přikláněl na jednu či druhou stranu, jen za sebe říkám, že ve stávající struktuře mohu pracovat a velmi dobře se mi řídí organizace, za kterou zodpovídám.

Zaměřme se také na sociální otázky záchranářů a lékařů záchranné služby.

V nynější struktuře se naši záchranáři nedoberou služebního zákona ani režimu časného odchodu do důchodu a další péče pro případ nemohoucnosti či jiných zdravotních obtíží. Systém organizování přednemocniční péče neumí nyní odpovědět na to, že řidiči, lékaři a záchranáři stárnou a jejich délka setrvání u záchranné služby může být rizikem zdravotním i rizikem fyzických schopností vykonávat tuto velmi náročnou práci až do důchodu. Čas ukáže, kolik těchto lidí se za 25, 30 let obětavé práce dostane do úzkých, a na nás je už teď hledat cesty, jak se o ně postarat. Dělám všechny kroky pro to, abychom včas nastavili rehabilitační péči i netechnické dovednosti jako adekvátní fyzické aktivity a výcvik, abychom předcházeli asi nejčastějšímu handicapu z této fyzicky náročné práce, což jsou bolesti zad a výhřez meziobratlové ploténky. Zvlášť u řidičů jsou to obtíže, které je mohou zásadně handicapovat. Do nových sanitních vozů instalujeme natahovací systémy nosítek, aby nemuseli nosítka sami zvedat, a pořídili jsme schodolezy, aby se dalo pacienty transportovat po schodech automaticky a nemuseli se v domech bez výtahů snášet. Předpokládám, že také ergonomie i věda a výzkum budou dál pracovat tou cestou, abychom pro naše zaměstnance dostali více ergonomických pomůcek a umožnili jim netrpět riziky, která by je mohla ze zdravotně‑pracovního pohledu handicapovat a limitovat jejich možnost pracovat.

Určitě vzhledem k tomu, že od 1. dubna vedu katedru urgentní medicíny IPVZ, bych rád, abychom co nejvíce spolupracovali s katedrou všeobecného lékařství, aby určitou ústupovou cestou pro naše lékaře byla všeobecná praxe. Jsem zastáncem kombinovaných úvazků a snažím se hlavně mladým lékařům umožnit rozdělení jejich činnosti mezi naši výjezdovou složku a buď urgentní příjmy nemocnic, nebo ARO/JIP či jiná klinická pracoviště, protože si myslím, že z dlouhodobého hlediska to udržuje odbornost na vysoké úrovni tak, aby byli dostatečnou záštitou pro práci záchranářů, kteří mají také specializační postupy a vzdělávání.

Zdroj: medical.tribune.cz

 

Sigmund

 

Komentáře k článku
  • Jan Pokorný Reagovat 29.04.2017
    No článek je napsaný hezky, krásně se vyjímá ta pštrosí hlava. Nepřísluší mi vyjádřit názor na věci přímo spojené s problematikou naší práce jako jsou domácí porody , sociálně slabé skupiny, toxikomani atd.... Tak jiní si zas ten názor pro sebe nenechávají jako Unie porodních asistentek, hasiči, spolky na ochranu práv pacientů, a nesmíme zapomenout na naše nekompetentní všeznalé politiky. Pro ty musí být takový beznázorový ředitel z obavy, aby se náhodou neznelíbil, úplným požehnáním. Školení ALS, ATLS, PaeALS jsou módní, jsou hezky udělaná, přínosná, mají mezinárodní standart, ovšem to, že někdo posbírá pár certifikátů z něj ještě dobrého záchranáře ani lékaře neudělá a mnohdy schopný primář co si vede své ovečky vydá za 10 takových glejtů.. Tak mi trošku chybí jak řeší palčivý problém zpětné vazby naší péče (nemyslím pochvaly/stížnosti) a vůbec vyhodnocování konkrétní práce jednotlivých lidí neboť těch omedajlovaných, otitulovaných v praxi neschopných je dost a dost...

Copyright © Komora Záchranářů. Všechna práva vyhrazena.