Přihlášení

Zapomenuté heslo

Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Záchranář: Večer to bylo na panáka, ale nedařilo se mi ani usnout

12.11.2018

Záchranář: Večer to bylo na panáka, ale nedařilo se mi ani usnout

 

Horní Ředice /ROZHOVOR/ - Nehoda autobusu pohledem záchránáře pardubické záchranky Michala Maška. Z místa řídil odsun šedesáti raněných.
 

Ten den měl Michal Mašek za sebou pět běžných výjezdů. Pak ale po třetí hodině přišla zpráva, při které se každý záchranář v duchu lekne. Nehoda autobusu, desítky zraněných. Začal tím kolotoč událostí, který se začal otáčet kolem něho. "Naše první informace byla: autobus mimo vozovku a je v tom padesát zraněných. Cestou jsme vlastně nečekali nic, spíš jsme přemýšleli nad tím, jak to celé zorganizovat," vzpomíná Michal Mašek.

Foto: @SejkPcePhoto/Jiří Sejkora
 

Nehoda linkového autobusu u Horních Ředic prověřila záchranáře opravdu důkladně. Tohle nebylo cvičení, bylo to doopravdy. A Michal Mašek na místě nehody řídil třídění a odsun všech zraněných. 

To, co záchranka u nehody s velkým počtem zraněných dělá, se vymyká obvyklému scénáři. Nejprve je důležité udělat mezi zraněnými "pořádek" a tomu celému musí někdo velet. Proč právě ty?
Hromadná nehoda ruší obvyklé postupy. První z nás na místě se automaticky stává velitelem a místo o zraněné se stará o organizaci. Posádku z Holic, která tam byla první, jsem ale hned po příjezdu střídal. U záchranky pracuji jako školitel a tohle je jedna z věcí, která je přímo moje parketa.

Proč pacienty nejprve "jen" třídíte? Z laického pohledu to vypadá jako zdržování.
V tu chvíli je pro nás důležitý kvalitní systém, a aby ho všichni naši lidé znali. Musíme se v hlavě přeprogramovat na to, že priorita není jednotlivý pacient, ale všichni zranění. Proto je první krok jen roztřídění, až z toho vyjdou priority. Hodně přecházíme k těm organizačním věcem a péči o pacienty necháváme až na později. Zní to zvláštně, ale v konečném důsledku to znamená, že pomoc dostanou nejdříve ti nejhůře postižení.

Na hlavu řídícího záchranáře přitom padne u takhle velké nehody doslova balík věcí…
Na začátku je to hodně o komunikaci s operačním střediskem, domluvit se s velitelem hasičů o bezpečnosti prostředí, jak to bude se zraněnými, nezraněnými, jakými způsoby budeme komunikovat a především – jak se domluví nemocnice. I šedesát lehce zraněných poslaných do jedné nemocnice je špatně. Nesmíme tu mimořádnou událost pouze přesunout z místa nehody do nemocnice. A ani nemůžeme všechny posádky hnát jen tam, aby pak kvůli zlomené noze u mimořádné události, nezemřel někdo v jiné části kraje na infarkt jen proto, že už nezbyla žádná posádka k výjezdu.


Jsi školitel záchranné služby. Dá se na takovou situaci ale připravit?
To nejde nikdy, teď to vím. Pomůže nám s postupy, odhalováním chyb, ale na ten kolotoč, kdy musíte na místě myslet doslova na všechno a přizpůsobit postupy prostředí a situaci, na ten ne. Já upřímně jsem rád, že jsem tam měl kolegy, kteří se snažili a udělali, co měli.

Nehodu autobusu se záchranářům podařilo vyřešit za hodinu a tři čtvrtě. Je to hodně? Je to málo?
To u takové nehody je nadstandardní čas. Pro pacienty v zeleném (nejméně závažném pásmu) máme na odsun z místa až několik hodin. V tomhle případě jsem pro jistotu požádal jak o nouzový kontejner a stan záchranné služby, tak o evakuační autobus hasičů. Ve finále jsme ale využili jen autobus, protože většina lidí byla zraněna jen lehce nebo spíš vůbec. V autobusu jsme je měli pohromadě na jednom místě a v pohodlí. Těch deset zraněných se nám podařilo rozdělit do nemocnic ještě před příjezdem záchranářského stanu.

Už na místě nehody se říkalo, že u téhle nehody se štěstí hodně přičinilo.
V podstatě ano – dva dny předtím jsme měli cvičení v Hřebči, které bylo dějově téměř totožné a jeho rozbor už jsme si stihli provést. Další věc byla, že ten sráz nebyl větší a autobus jen lehnul, než aby se přetočil přes střechu. Být tam betonový mostek nebo strom, zase by to vypadalo jinak. Také mohla prasknout levá pneumatika a ten autobus mohl v protisměru čelně trefit náklaďák. Velká klika byla i to, že se to stalo ve dne, bylo sucho a kolem rovná pole, která se dala využít. A navíc – většina cestujících byli mladí lidé, studenti, kteří ten pád přestáli relativně dobře.

A jaký byl tvůj osobní pocit, když to celé skončilo? Bylo to na panáka?
Jo, večer to bylo na panáka, ale ani jsem ho nezvládl. Místo toho jsem chtěl spát a ani to mi nešlo, protože jsem na to musel myslet a přehrávat si to pořád dokola. Byl to psychický nápor. Těch informací přese mě teklo strašlivě moc. K tomu komunikace na všechny strany i to, že celou komunikaci musíte přenastavit z obvyklé kolegiální na velitelskou rozkazovací, ani to nebylo jednoduché,“ uzavírá Mašek

Zdroj + foto: pardubicky.denik.cz
 

Ježek

 

 

 

Komentáře k článku

Buďte první kdo přidá příspěvek k této aktualitě.

Copyright © 2018 Komora Záchranářů. Všechna práva vyhrazena.