Přihlášení

Zapomenuté heslo

Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Hrrr na nás !!

  • Kdo je nespokojen se zdravotníkem, může se v klidu sebrat, odstřelit ho, useknout mu kus těla mačetou, kopnout do obličeje.Nebo taky rozmlátit sanitní vůz a vyhrožovat v novinách. Nedomnívejte se vážení , že snad právě kolem vás nejsou lidé, kteří nám bezdůvodně spílají, vyhrožují či s vulgární arogancí komentují naší činnost či péči. V nemálo městech se sestra na pohotovosti či ambulanci občas bojí otevřít dveře do čekárny v pozdních nočních hodinách. Bohaté zkušenosti pracovníků záchranné služby (operátorkou počínaje a výjezdovými složkami konče) potvrzují nárůst militantního hulvátství či arogantního nevděku u některých nemocných, stále častější polomafiánské výhrůžky příbuzenstva nechci ani detailně uvádět! Některé verbální výlevy si dnes skutečně mnozí lidé dovolí pouze ke zdravotníkům. Nikde jinde by si to dovolit ani nesměli, včetně vetešnictví na předměstí. Přestává mne někdy bavit si pouze občas postesknout - kuloárově - mezi spolupracovníky na stále stejné téma. Nevěřím už ani já, pacifista a ctitel asertivity, že to takhle bude dál možné. Nebudeme stávkovat, nepřestaneme vykonávat svou práci, ale pomalu abych přemýšlel své spolupracovníky motivovat k tomu, aby si podobné věci - po ošetření pacienta a jeho předání do nemocnice - alespoň nenechali líbit. Zdravotnická dokumentace se často hemží záznamy o kverulantství, někteří zdravotníci si své zkušenosti nechávají pro sebe, protože začínají mít strach. Dodržování Hippokratovy přísahy není o tom se nechat odstrkovat skutečně na onen "chvost" společnosti, nechat si nadávat, vyhrožovat, popřípadě se nechat zmrzačit či zabít. V celé zemi, neexistuje žádný nevýznamný, natož důležitý, sektor, resort, služba, provoz státní, soukromý, zastupitelský, kde by byli lidé ochotni pracovat v tak nepříjemných podmínkách. Jsem si jist, že i v rovině komunální lze mnoho věcí řešit, garantovat a nečekat až se rozhoupe nějaký nejblíže nadřízený rezortní orgán, poslanec či vládní úředník. Je mi jedno, co si kdo o tomto názoru myslí. Záchranná služba je důležitá mnohonásobně víc, než si kdo uvědomuje. Přesto nemohu nikomu - ať je to sestra, řidič, lékař - doporučit s čistým svědomím, aby šli tuto práci dělat! Mohu apelovat na jejich etické cítění, ke kterému se musí mnozí - po setkání s některými kverulujícími občany - doslova přemáhat. Celospolečensky podceňovaná "záchranka" nebo ještě odporněji "erzeta" je nucena v systému našeho ne zcela stabilního zdravotnictví suplovat celou řadu činností, které ani de facto vykonávat nesmí, které nejsou uzákoněny. Toto zcela nemilosrdně nikoho nezajímá. I ten nejposlednější starosta malého města či vesnice má v předvolebních slibech plná ústa zájmu o zdraví občanů. Málokteré oko zůstane suché. V realitě všedních dnů po volbách pak ale zůstávají zcela bez povšimnutí především samotní zdravotníci. Nikomu to nevadí do té doby, než se něco přihodí, než vznikne nějaká militantní averze, soudy, stížnosti či zkomolené mediální reportáže. Záchranná služba musí řešit celou škálu urgentních stavů, lékaři a sestry jsou povinováni vzdělávat se trvale napříč všemi medicínskými obory. Dosažitelnost zdravotnických záchranářů a výsledné úspěchy jsou považovány za naprostou samozřejmost. Podpora společnosti od nejnižších složek všeho druhu je minimální, proklamativní, v rovině slibů a iluzí. Málokdo chápe, co obnáší být v dnešním Česku zdravotníkem prvního kontaktu, spíš to nechce vědět a ten kdo to ví, dělá že se nic neděje, aby neslyšel něco, co slyšet nechce. Aby nemusel něco promptně řešit, aby nemusel dávat prostředky do něčeho, co přeci "musí" fungovat i zadarmo. Vytlouká se klín klínem, chybí legislativa. V těžkých porodních bolestech vyšel zákon o integrovaném záchranném systému, který záchranné službě jednoznačně ukládá mnoho povinností. My je neplníme, protože k tomu nemáme podmínky. Já a moji spolupracovníci de jure trvale porušujeme zákony. A to jenom proto, že nemůžeme zavřít krám o svátcích nebo v noci a jít místo toho bojovat a žvanit u zeleného stolu o svých právech a nutných předpokladech a podmínkách k naší práci. Nemůžeme to udělat nikdy! Jestli se občas někomu nelíbí pracovníci záchranné služby, budiž. Ale ať je na druhé straně rád, že jsou vůbec nějací! V mnoha zemích, ze kterých si naši politici tak rádi berou příklad je neodkladná péče o zdraví lidu vládní prioritou. V České republice je celoplošně, do úrovně poslední zapadlé osady, toto vše občas protkané "nesystémem", ignorancí a testováním trpělivosti vykonavatelů této péče. A v těchto časech, abychom ještě lépe zapadli do evropských struktur, bychom měli začít bádat nad tím, jak uchránit zdravotníky před násilím a perzekucí ? Bude nejlépe nás ozbrojit, naučit základům brutální sebeobrany a pak umlčet ? Ano, jsem občas hodně naštvaný a nejsem sám. Povětšinou - z 90% času na tohle všechno nemyslím - občas se stydím, že jako zdravotník musím občas takhle vzplanout, ale pomůže mi to a každodenní nová a nová práce ku prospěchu ostatních mně pak vždy zas polidští a uklidní. Jsem si ale jist, že dál už to takhle moc dlouho nepůjde. Skoro ze dne na den jsem se přestal stydět za jakoukoli formu volání po nějaké nápravě, protože vím, že dneska je každý způsob pro záchrannou službu dobrý a může mít smysl pro jednoznačně účelnou potřebnou věc. Zlepší-li se ve zdravotnictví jakákoli maličkost, třeba i řevem místo oddané pokory, vždy to bude legitimní, protože to může posloužit těm, kteří nás potřebují a zasluhují dokonalou péči. Pro zdravotníky to vždy byli a budou nemocní a postižení. My zde totiž pro nic jiného, nejsme. Já samozřejmě moc dobře vím, že většina občanů se stále chová ke zdravotníkům slušně, ještě lépe vím, jak si občas o tu nevoli doslova koledujeme - ale bezduchou a bezdůvodnou agresivitu a výhrůžky prostě nesnesu. Cítím se ponížen, a modeluje to v mém mozku chuť se buď na vše vyfláknout a nebo to těm lidem nějak vrátit. Pak to nakonec neudělám. Ale tak jako tak - není to dobře. jiří franz

Copyright © 2019 Komora Záchranářů. Všechna práva vyhrazena.