Rozhodl jsem se dát na naše stránky tento přepis rozhlasové diskuze, který jsem nalezl na webu ZDN.cz. Jsem přesvědčen, že jeho přečtením získáte minimálně tak trochu přehled o tom, proč například vznikl kreditní systém, nový systém vzdělávání NLZP, proč mají sestry a záchranáři se středním vzděláním stejné náplně činností jako se vzděláním vysokoškolským a podobně. Také se zde paní ředitelka Prošková z Ministerstva zdravotnictví ČR zmiňuje o novelizacích pro nás NLZP všech třech důležitých právních norem a to zákona 96/2004 Sb., vyhlášky 424/2004 Sb. a vyhlášky 423/2004 Sb.
Za komoru záchranářů máme domluvenu privátní schůzku na Ministerstvu zdravotnictví ČR právě s ředitelkou odboru vzdělávání paní Mgr.Proškovou a ředitelkou odboru krizové připravenosti paní MUDr.Hlaváčkovou k problematice novelizací prvně dvou jmenovaných norem na konec července. Jedeme s viceprezidentem KZ ZZS ČR panem Bc.Radkem Bendou již poněkolikáté hájit zájmy právě vás, všech zdravotnických záchranářů, řidičů ZZS a operátorů ZOS.
Sigmund
Postavení zdravotních sester a ošetřovatelů
Publikováno dne: 12.7.2007, Zdroj: ČRo 6
Přepis rozhlasové diskuse
Hosty pořadu Českého rozhlasu 6 byli Dana Jurásková, vědecká sekretářka České asociace sester, Eva Prošková, ředitelka odboru vzdělávání a vědy ministerstva zdravotnictví České republiky, Pavel Vepřek, odborník na otázky zdravotnictví a předseda Sdružení Občan a Libuše Bucká, hlavní sestra Nemocnice Na Homolce v Praze.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Zajímat nás bude, jak se změnily zdravotní sestry a zdravotní ošetřovatelé za posledních deset let, jak se proměnila náplň jejich práce, postavení v zařízeních, kde pracují i ve společnosti. V neposlední řadě se dotkneme i citlivé otázky a tou je, zda bude naplněna zvyšující se poptávka po tomto pečovatelském povolání z důvodů stárnutí české populace. Pozvání do dnešní relace přijali paní Dana Jurásková, vědecká sekretářka České asociace sester, dále paní Eva Prošková, ředitelka odboru vzdělávání a vědy ministerstva zdravotnictví České republiky a Pavel Vepřek, odborník na otázky zdravotnictví a předseda Sdružení Občan.
Poprosím v úvodu Pavla Vepřeka. Charakterizujte povolání sester a zdravotních ošetřovatelů z hlediska vaší vlastní zkušenosti, vaší práce na kojeneckém oddělení intenzivní péče, kterou jste již před nějakou dobou opustil.
Pavel VEPŘEK, odborník na otázky zdravotnictví, předseda Sdružení Občan: Pro mě zdravotní sestry byly součást mé práce a pomáhaly mi ve dvou oblastech. Ta první oblast byla, že s kvalitními zdravotními sestrami se taky zlepšovaly naše léčebné výsledky. A ta druhá a nedílná součást byla, že byly takový prodloužený smysly lékaře. Protože ta sestra je s pacientem celý den a může lékaři říct, co se jí na tom pacientovi nezdá. A lékař, který k němu přichází jenom na krátké období vizity, to není schopen všechno postřehnout. Takže sestra jednak se o toho pacienta stará během celého dne a jednak poskytuje lékaři spoustu neocenitelných informací.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Je tedy takovou prodlouženou paží lékaře. Pokud to tak mohu nazvat?
Pavel VEPŘEK, odborník na otázky zdravotnictví, předseda Sdružení Občan: No, já bych řekl, že ne, že sestra si dělá tu svoji ošetřovatelskou práci samostatně a ta ošetřovatelská práce ohromně pomáhá, když se dělá dobře, tak ohromně pomáhá při uzdravení pacientů. Já si vzpomínám, jak právě na kojeneckém oddělení Marta Vrbická, která se stala tam staniční sestrou, tak během jednoho období napřijíla velmi dobré sestry, které se vrátily z mateřské. A protože ona sama má strašně ráda děti, tak najednou to oddělení rozkvetlo, tam se, kojenecké oddělení normálně je takový charakteristický tím pláčem dětí, tam se přestalo plakat, děti krásně přibývaly na váze a byla to tam radost pracovat. A pak druhá věc je, že říkaly doktorům: "Hele, tady se mi něco nelíbí." Ony nevěděly, jaký konkrétní problém to dítě má, říkaly: "Pojďte se, pane doktore, na něj podívat, nám se prostě nezdá. Chová se trochu jinak než normálně." Pak bylo na nás, abychom ten problém rozpoznali a navrhli řešení.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Podobná otázka, v něčem stejná pro obě dámy, paní Evu Proškovou a také Danu Juráskovou. Popište, jak vy vnímáte profesi zdravotní sestry a jakou studijní cestu i praxi jste obě dvě absolvovaly, než jste se dostaly do těch pozic, v kterých jste dnes, Dana Jurásková?
Dana JURÁSKOVÁ, vědecká sekretářka České asociace sester: Dobrý večer. Já začnu tím jednodušším a to je ta moje studijní cesta. Já jsem začínala jako všeobecná sestra tedy v IKEMu původně, kde jsem začínala na standardním oddělení. Pak jsem pracovala asi pět let na koronární jednotce jako řadová sestra, potom jsem přešla na jednotku intenzivní péče Fakultní Thomayerovy nemocnice jako staniční, po nějaké době jsem tam začala dělat vrchní na neurologické klinice. No a pak řízením osudu a příležitostí jsem se tedy stala hlavní sestrou, teď se říká náměstkem ředitele pro ošetřovatelskou péči. Takže já jsem docela věrný zaměstnanec a musím říct, že jsem vlastně prošla takovými třemi stěžejními body, které poznamenaly tu moji praxi a možná to poznamenalo i ten můj náhled na sestry. Já musím s panem doktorem jenom souhlasit. Ono i když se podíváme na tu profesi sestry před deseti lety, tak i dnes najdeme určité paralely, které jsou podobné, ale co je podstatné, že lze rozdělit tu její práci kolem pacienta možná na dvě nebo na víc oblastí, ale ty dvě jsou asi opravdu nejdůležitější. Jedna je ta, že je skutečně největší čas s pacientem, že by měla poznat, pokud se děje něco jiného. V tuto chvíli, to znamená teď po té transformaci vzdělávání, by měla mít i dostatek teoretických znalostí k tomu, by nějaké elementární odlišnosti už poznala sama, ale samozřejmě nemá kompetenci zasáhnout, ale dala včas informaci lékaři. No a potom je tam obrovská oblast té samostatné práce, která je teď už vyčleněná i v těch zákonných normách, a tam právě je kladen velký důraz na to, aby ty sestry byly poměrně dobře vzdělané, aby byly ty sluníčka, to znamená ty, které tu práci dělají moc rády, aby v podstatě i tím svým entusiasmem a svým pozitivním přístupem byly potom tomu pacientovi prospěšné.
Eva PROŠKOVÁ, ředitelka odboru vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví ČR: Jsem původně také sestra, jsem dětská sestra. Pracovala jsem téměř deset let na dětském ORL ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Poté jsem učila na střední zdravotnické škole budoucí sestry, potom jsem přešla na ministerstvo zdravotnictví a dostala jsem tam velkou profesní příležitost, protože jsem koordinovala přípravu nových právních předpisů, které nyní regulují povolání všeobecných sester. A právě to, o čem tady mluvili pan doktor i paní magistra Jurásková, to znamená, že práce sestry vlastně se skládá ze dvou složek, to znamená jak z kvalifikované asistence lékaři, tak ze samostatného poskytování ošetřovatelské péče. Právě to se nám podařilo vlastně v České republice poprvé vtělit do právních předpisů, to znamená, oddělili jsme opravdu činnost těch sester, složku samostatnou, péči, kterou poskytuje bez indikace lékaře, vlastně bez jeho jakéhokoliv nutného doporučování, a pak samozřejmě tu část, která vlastně není její vlastní činností, její vlastní pole působnosti, ale kde ona funguje jako asistent lékaře, to znamená, musí tam být indikace lékaře, musí tam být v některých případech i jeho přímý dohled, v jiných samozřejmě ne. Ale je to věc, kterou je potřeba tedy odlišit, ošetřovatelskou péči a potřeba odlišit podílení se na diagnostické a léčebné péči lékaře.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Dříve byly nemocnice převážně působištěm zdravotních sester, lékaři do těchto zařízení přicházeli pouze na vyžádání. S rozvojem technologií se situace měnila a lékaři se do nemocnic přestěhovali, začali v nich provozovat svou živnost. Podobně o tomto faktu píšete, Pavle Vepřeku, i na stránkách měsíčníku Občan v síti. Jak tedy lze vidět, jinými slovy, zda je rozumné, že se postupem času ty zdravotní sestry jaksi staly podřízené lékařům a činnosti, které dříve patřily výhradně sestrám, byly pak svěřovány lékařům. Jak to vnímáte z dnešního pohledu?
Pavel VEPŘEK, odborník na otázky zdravotnictví, předseda Sdružení Občan: Je to dáno s proměnou medicíny. Ta medicína se měnila, jak jste naznačila, vlastně do konce devatenáctého století se léčilo převážně doma a lidi, kteří potřebovali ošetřovatelskou péči, kde ta rodina chyběla nebo tam nebylo možno nějak se o ty lidi postarat, tak ta péče byla poskytována v nemocnicích, který byly převážně různé charitativního původu. Teprve chvíli, to poskytování zdravotní péče, nebo lékařských služeb už doma bylo komplikované tím, že narostly různý techniky a mašiny a rentgeny a najednou bylo potřeba ty pacienty nějak koncentrovat, tak se to přirozenou cestou nastěhovalo do nemocnic. Takže do původního hájenství sester vstoupili lékaři, infiltrovali tam nejdřív dočasně a pak trvale. Ještě v mnoha státech světa jsou lékaři, nejsou zaměstnanci nemocnice, ale mají samostatnou smlouvu s pojišťovnou a přichází do nemocnice jenom provést určitý úkon a zase odchází po svých starostech a do svých ambulancí a slouží třeba ve více nemocnicích najednou.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: A to považujete za šťastnější, to přicházení a odcházení lékařů, tedy to, že menší dobu setrvávají v té nemocnici a opravdu jenom přicházejí k výkonu a je jaksi to pole více poskytnuto sestrám?
Pavel VEPŘEK, odborník na otázky zdravotnictví, předseda Sdružení Občan: Já si myslím, že je to potřeba všechno zkombinovat, že asi těžko můžeme předjímat nějaký uniformní model. Stejně jako se diferencují profese v rámci ošetřovatelství, tak se i diferencuje poptávka po lékařích v té nemocnici. Jsou lékaři, kteří by měli být u lůžka, zejména lékaři v tréninku, kteří jinde ty zkušenosti nezískají. Tak to jsou lékaři, kteří by měli být co nejvíce u pacienta, v nemocnici. A pak jsou lékaři, kteří mají vysoce špičkovou kvalifikaci a pak je poměrně škoda, aby trávili svůj celý den a celý pracovní proces jenom v jedné nemocnici, když by byli schopni udělat trojnásobek výkonů, kdyby měli k dispozici pacienty v jiných nemocnicích. Takže já se přimlouvám proto za to, aby část lékařů s určitou kvalifikací skutečně mohla takhle pracovat na živnostenský list a poskytovat své služby na různých pracovištích, tak jak to je potřeba.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Vy jste se zmínili o tom, že současná doba je pro sestry náročnější z hlediska vzdělávání, ty nároky jsou na ně čím dál větší a tedy aby je mohly splňovat, musí být i vzdělanější oproti minulým letům. Často se dnes hovoří o důležitosti takzvané registrace sester. Myslím, že řadoví posluchači možná vůbec netuší, o co se jedná. Registrace je to takové osvědčení, které sestra získá, když doloží, že kontinuálně celoživotně se vzdělává. A já jsem poprosila Libuši Buckou z nemocnice Na Homolce, která uvádí více. Je to hlavní sestra nemocnice Na Homolce.
Libuše BUCKÁ, hlavní sestra Nemocnice Na Homolce v Praze: Registrace sester začala posledním dubnem loňského roku a sestry, které od tohoto data neměly osvědčení k registraci, byly zařazeny jako sestry, které musí pracovat pod odborným dohledem. Toto všechno se odvíjí od činností, které mohou podle zákona sestry nebo jiní pracovníci vykonávat. Takže je to vyhláška čtyři sta dvacet čtyři a pochopitelně zákon devadesát šest. Takže sestra, která nezažádala o registraci, nedoložila své vzdělání do té doby, tak ona nezískala toto osvědčení, nezískala tuto registraci. Registrační osvědčení se získává na dobu od čtyř do šesti let, na to byla zřízena komise, která udělovala, na jak dlouho je tato registrace jako povolena. A sestry během tohoto období musí nasbírat takzvaných čtyřicet kreditních bodů, to znamená, že ony musí chodit na různé semináře, konference, aby získaly počty kreditních bodů. Myslím si, že registrace, tento systém je dobře nastaven, je důležité, aby sestry se vzdělávaly, ale ne, aby se honily jen tak, aby získaly body, ale aby opravdu chodily cíleně na různé tyto přednášky, aby se vzdělávaly ve své odbornosti.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Otázka na Evu Proškovou a Danu Juráskovou. Dámy, můžete se dohodnout, kdo budete se chtít vyjádřit. Vy jste trošku kroutily hlavami, to znamená, že máte pravděpodobně nějaké výhrady. Nyní máte příležitost, abyste je objasnily. Mě by zajímalo, jestli sestra, která registraci nebude mít, bude moci pracovat pouze pod dohledem lékaře a bude to vidět i na jejím platu. Ale vy samozřejmě nejdříve vysvětlíte asi a objasníte tu registraci.
Dana JURÁSKOVÁ, vědecká sekretářka České asociace sester: Tak já bych velice stručně řekla, že ten zákon devadesát šest měl určité přechodné období, v tom přechodném období ta možnost registrace na čtyři, pět nebo šest let byla možná za určitých nestandardních podmínek, respektive podmínek, které se změnily s tou řádnou činností zákona. Teď už je to jednoduché, protože je potřeba splnit vše, co zákon ukládá, a je možné získat registraci pouze na šest let. Tolik k tomu. Co se týče těch, té registrace a vazby na ty činnosti sestry, tam je podstatné to, o čem jsme my tady hovořili. Je určitý poměrně velký prostor péče kolem pacienta, kdy my jsme schopné a teď podle zákona i my to můžeme udělat, posoudit jeho, dejme tomu, základní potřeby, jeho deficit těch potřeb, jsme schopné naplánovat nějaké aktivity, které jsou všechny v naší kompetenci. A my můžeme tyto potřeby u pacienta saturovat, a tím pádem vytvořit jakýsi servis pro poskytování právě léčebné péče. Já si myslím, že to je strašně důležitá věc, protože najednou nám se odkryla taková určitá výseč služeb, nebo kontaktů s tím pacientem, na kterou v minulosti neměl nikdo moc čas a kdo měl čas, tak zas na to neměl kompetenci. A to je komunikace, psychologický přístup, péče s rodinou, péče o třeba další návaznost služeb, pomoc s informacemi, nácvik různých technik při zlepšování nebo minimálně udržování soběstačnosti pacienta. A to všecko jsou věci, které teď dělají sestry. Naši pacienti je nutně potřebují. A v tom se poměrně zásadně lišilo ošetřovatelství v Česku od ošetřovatelství třeba v některých západních zemích.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Dobře. A kdybych ještě chtěla, abyste mně blíže vysvětlily, jaké pravomoci má sestra, která registraci bude mít, a jaké tak, která ji nebude mít?
Eva PROŠKOVÁ, ředitelka odboru vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví ČR: V podstatě pokud sestra nemá registraci, nemá osvědčení k výkonu povolání bez odborného dohledu, tak musí pracovat pod odborným dohledem. Znamená to tedy, že jí nikdo nebere způsobilost k výkonu povolání. Jsou mezi našimi kolegyněmi, občas ta informovanost není příliš dobrá, takže se domnívají, dokonce jim to říkají někdy hlavní sestry, že nemohou vykonávat své povolání, když nemají osvědčení. Není to pravda. Mohou vykonávat své povolání, ale budou vykonávat své povolání pod odborným dohledem. A budou ho vykonávat tak dlouho, než splní podmínky pro získání osvědčení, to znamená, buď budou pracovat alespoň jeden rok pod odborným dohledem. Ono je to v podstatě stejná doba, co dříve měly nástupní praxi. Takže ono je to pochopitelné, když třeba je sestra šest let doma, tak si musí osvěžit své znalosti a musí za tu dobu absolvovat tolik školení, tolik vzdělávacích akcí, aby získala čtyřicet kreditů. Může zvolit i alternativní cestu a to je ta komise, o které se poněkud nepřesně zmiňovala naše kolegyně. To znamená, potom může se přihlásit ke zkoušce, tam předstoupí před komisi a prokáže, že ty znalosti má, i když to povolání nevykonávala a i když ty vzdělávací aktivity neabsolvovala. Je to určitá alternativa k těm, není to povinnost, že by měla povinnost složit zkoušku. Ne, ona si může vybrat. Jinak ty činnosti pod odborným dohledem znamená to, že může dělat v podstatě cokoliv co sestra, která má registraci, ale nemůže být v službě sama.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Považují sestry podle vašich zkušeností získávání té registrace jako jakési zvýšení jejich povolání? A jak je to s tím finančním ohodnocením u sester bez registrace a s registrací? A zde také ošemetná otázka, kolik si sestry vydělají?
Dana JURÁSKOVÁ, vědecká sekretářka České asociace sester: Jako obecně bych asi řekla, že je takový ambivalentní postoj k tomu. Protože část sester si samozřejmě uvědomuje, že získání osvědčení jim zvyšuje určitou pozici v té hierarchii sester. Nepochybně si uvědomují i to, že se jim zvyšuje plat, protože tam je vazba na katalog prací. Část sester to považuje za zbytečnou buzeraci, protože zase vidí v praxi to, že de facto stejně vzdělané sestry pracují jedny bez dohledu, jedny pod dohledem. Ale já na to říkám, že život plyne a ve chvíli, kdy člověk udělá tlustou čáru, tak zasáhne prostě každého v určitém stádiu vývoje. A tady my se budeme vyvíjet. Takže my teď jsme v nějakém období, kdy ty podmínky nejsou úplně standardní. Jinak ty rozdíly ve výkonu činnosti jsou takové, jak mluvila paní magistra Prošková, to znamená, že ona může výkony, za které nese jako sestra plnou odpovědnost, dělat v plném rozsahu, ale právě ty hodnotící činnosti, kdy posuzuje stav pacienta a péči, sama vykonávat nemůže, ale vykonává je právě pod dohledem té registrované sestry. A co se týče platu, ty rozdíly nejsou tak velké.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Můžete uvést nějaká konkrétní čísla?
Dana JURÁSKOVÁ, vědecká sekretářka České asociace sester: Sestry podle nových platových předpisů jsou zařazeny od osmé do jedenácté třídy. V osmé platové třídě jsou většinou zařazeny sestry, které nastupují a jsou právě pod dohledem té registrované sestry. Registrovaná sestra na standardním lůžku je zařazena v platové třídě devět. Protože platová tabulka je taková, jaká je, tak rozdíly mezi těmi třídami jsou řádově od asi osmi set do jedenácti set korun. Samozřejmě tabulka se pohybuje ještě potom podle praxe a tak, ale tohle je asi celý ten princip.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Nyní názor Pavla Vepřeka. Jakou vy máte zkušenost, zajímají se sestry, o to, aby měly registraci?
Pavel VEPŘEK, odborník na otázky zdravotnictví, předseda Sdružení Občan: Já s tím teď žádnou zkušenost nemám, protože už nejsem jako přímo v aktivní medicíně. Jenom co tak slyším ze sester, které potkávám, tak trochu si na ten systém těch bodů stěžují a berou to, že to je hodně formální záležitost a že tam chodí jenom shánět nějaký ty čárky a ani nebaží zrovna po tom vzdělání, který jim to má přinést. Takže tam by to možná stálo trochu o nějaké zamyšlení.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Mě by nyní zajímalo, jak se třeba za posledních deset let, možná i třeba patnáct proměnilo vůbec to vzdělávání sester. Dnes je mnoho sester, které mají vysokoškolské vzdělání. Může být třeba vysokoškolsky vzdělaná sestra v práci nějak handicapovaná právě kvůli tomu, že má vyšší vzdělání? Může to být třeba na obtíž?
Eva PROŠKOVÁ, ředitelka odboru vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví ČR: Může. Já se přiznám, že může to být na obtíž. Může to být na obtíž ale pouze tehdy, pokud v tom zdravotnickém zařízení, kde pracuje, není podpora vysokoškolsky vzdělaným sestrám. Pokud ona je sama třeba na pozici řadové sestry a její nadřízené nejsou vysokoškolačky, a můžou potom samozřejmě cítit určité ohrožení z její strany. Jinak samozřejmě bychom byli hrozně rádi, kdyby to na obtíž nebylo, protože rozhodně by to nemělo být na obtíž pacientovi a nemělo by to být na obtíž lékaři, protože ti mohou jenom profitovat z jejích větších znalostí.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Dana Jurásková chce doplnit.
Dana JURÁSKOVÁ, vědecká sekretářka České asociace sester: Já s tím naprosto souhlasím. Já potvrzuji to, že skutečně vysokoškolské vzdělání může být na obtíž ještě v jedné situaci, a to v té, kdy pro takto vzdělanou sestru není odpovídající místo. To znamená, není místo, kde by zaměstnavatel vyžadoval současně, nebo dokázal využít jejích maximálních znalostí a tím je mohl i ocenit. To je potom na obtíž oběma stranám a je to ke škodě, protože potom profit pacienta z toho není možný.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Máte představu o nějakých číslech? Samozřejmě nechci vás z nich zkoušet. Kolik je mezi sestrami vysokoškolaček?
Dana JURÁSKOVÁ, vědecká sekretářka České asociace sester: Když bych to vzala možná procentuálně. Ve fakultních nemocnicích, kde nějakou rámcovou představu mám, tak se domnívám, že je to tak jedno procento zatím v tuhle chvíli.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Proč je podle vás důležité, aby bylo stále více sester vysokoškolaček? A můžete více specifikovat pro posluchače Českého rozhlasu 6, jak se liší práce sestry, která není vysokoškolsky vzdělaná a sestry, která má nižší vzdělání?
Eva PROŠKOVÁ, ředitelka odboru vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví ČR: My jsme, když jsme tvořili nové právní prostředí, tak jsme zcela záměrně neodlišovali výrazně kompetence sester vysokoškolaček a středoškolaček. Ono chtěli jsme zachovat, zachovat jednu profesi, to znamená profesi všeobecné sestry, která má ve své náplni péči o pacienta, péči o potřeby pacienta. Takže zároveň bylo potřeba vyřešit vztah sester, takzvaných starých sester, to znamená sester středoškolaček, mnohdy velmi zkušených, velmi kvalitních. A aby se ony necítily ohroženy a potlačovány mladou generací, která nastoupí plná nových znalostí, ale, dejme tomu, s méně zkušenostmi. Takže my jsme zvolili ten způsob, že jak sestry se středoškolským vzděláním, tak sestry s vyšším vzděláním nebo vysokoškolským vzděláním mají stejné kompetence. Jediné, čím se liší, je to, že jsme podmínili výkon povolání bez odborného dohledu, to znamená samostatný, u sester se středoškolským vzděláním, třemi lety praxe, které mají kompenzovat rozdíl ve stupni vzdělání. Jinak ten důvod kromě, dejme tomu, těch věcných a odborných hledisek byl důvodem samozřejmě i to, že vstup do Evropské unie požadavek na vzdělání sester na terciální úrovni v délce minimálně tří let a samozřejmě my jsme odborně chtěli, aby to vzdělání bylo takhle posunuté, ale kromě toho nám to velmi pomohlo.
Dana JURÁSKOVÁ, vědecká sekretářka České asociace sester: Já k tomu musím říct, že my jako sestry, které jsme produktem toho socialistického modelu vzdělávání sester, trpíme celoživotním handicapem nedostatečného úplně středního všeobecného vzdělání. Neumíme dobře jazyk, neumíme dobře matematiku, dějepis jsme skončily ve druhém ročníku. A já si myslím, že toto je právě dobrý model pro to, aby se to už nedělo do budoucna, aby sestra byla slušně všeobecně vzdělaná, aby uměla jazyk a aby až ve chvíli, kdy je takzvaně sociálně zralá, to znamená, má celkem jasno, co v životě chce, je schopna unést i nějaké, dejme tomu, složité situace při tom studiu, a potom při výkonu povolání, tak aby v tu chvíli začala studovat a aby i ta její motivace potom odpovídala těm nárokům, které na ni ta profese klade. A to se bezpečně potvrzuje. Všichni, kteří se podílíme na vzdělávání sester, tak musíme uznat, že práce s těmi sestrami, které jaksi už studovaly v té době po maturitě, to znamená po ukončeném středním vzdělání, je úplně o něčem jiném než s těmi malými dětmi. A myslíme si, že ani pro ty děti jako osobnosti to nebylo dobře.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Pavel Vepřek, proč je důležité, aby byly sestry vzdělanější než třeba před patnácti lety bylo v módě, aby se tak vzdělávaly?
Pavel VEPŘEK, odborník na otázky zdravotnictví, předseda Sdružení Občan: Prostě první, co potřebujeme, aby sestry se rozhodovaly pro tuto profesi ve chvíli, kdy už se rozhodují vědomě, že to chtějí dělat. To je strašně důležitá věc. A druhá věc, jako každý obor, každá disciplína potřebuje mít někoho, kdo to posouvá někam dále, kdo určuje ten směr vývoje, kdo přináší nové věci. A k tomu samozřejmě sestry s vysokoškolským vzděláním jsou ty nejvhodnější.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Můžete ještě vysvětlit, jaký je rozdíl mezi dětskou sestrou a všeobecnou sestrou?
Eva PROŠKOVÁ, ředitelka odboru vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví ČR: Dětská sestra byla dříve po velmi dlouhou dobu v České republice samostatně regulovaným povoláním, to znamená, že se připravovala ve zvláštním oboru. Byla ovšem u nás ta zvláštnost, která v jiných zemích Evropy nebývala zcela zvykem, že u nás zároveň fungovala zastupitelnost dětských sester a tehdy ještě zdravotních sester, to znamená, že dětské sestry mohly pracovat na dospělém oddělení, zdravotní zase na dětských. Nicméně ke vstupu do Evropské unie bylo potřeba zvolit buď dva modely, buď dětskou sestru zachovat jako samostatný obor, ovšem pak by nebylo možné již akceptovat tyto přestupy z profese do profese a museli bychom povolit dětským sestrám pracovat pouze na dětským a nemohly by se potom starat o dospělé. Mohl by s tím být samozřejmě problém, protože porodnost klesá a dětské sestry by potom nemusely nalézt uplatnění při současném nedostatku všeobecných sester. A to si myslím, že by nebylo vnímáno pozitivně. Anebo druhá cesta byla ta, zrušit vzdělávání dětských sester jako samostatné profese a změnit ji až na specializaci, to znamená po získání způsobilosti všeobecné sestry. Vzhledem k tomu k našim populačním parametrům České republiky jsme považovali za vhodnější mít dětskou sestru specialistku. Situace v Evropě je různá, zhruba v polovině zemí je dětská sestra samostatnou profesí, v polovině zemí je specializací sestry.
Dana JURÁSKOVÁ, vědecká sekretářka České asociace sester: Já ještě abychom nezapomněli proč vysokoškolsky vzdělané sestry. Pokud jsme posunuli vzdělávání sester na vyšší a vysoké školy, tak určité obory nemůže sestry učit nikdo jiný než sestra. A samozřejmě třeba už ze zákona o vysokých školách a z jiných podmínek je nutné, aby i ta učitelka byla vysokoškolsky vzdělaná. Takže to je jenom k tomu. A pan doktor se zmiňoval o tom posunu odbornosti. Medicína jde dopředu, technologie medicínské také a i ty provozy, nebo ty činnosti, které souvisí přímo s poskytováním léčebné péče a týkají se sester, se musí odpovídajícím způsobem vyvíjet. A to je v oblasti výzkumu nesmírně obtížná disciplína, v ošetřovatelství a je potřeba také na to mít vzdělané lidi.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Pokud bychom ještě setrvali u toho dalšího vzdělávání, sestry mají možnost také se dále vzdělávat na akreditovaných pracovištích, tam získávají další osvědčení v té své odbornosti. O jaká pracoviště se jedná, jaké podmínky to pracoviště musí splňovat a kdy ta sestra může na tom akreditovaném pracovišti se dále vzdělávat?
Eva PROŠKOVÁ, ředitelka odboru vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví ČR: Máme tři základní typy dalšího vzdělávání sester. První možností je specializační vzdělávání, druhou možností jsou certifikované kursy a pak jsou jednotlivé vzdělávací akce. Specializační vzdělávání, to jsou jednotlivé obory, které jsou určovány právními předpisy, je to například, jak jsem zmiňovala, dětská sestra, je to sestra například pro intenzivní péči, pro komunitní péči a celá řada dalších oborů a ještě podoborů. A podmínkou samozřejmě je to, aby akreditované pracoviště, které chce specialistky připravovat, získalo akreditaci ministerstva zdravotnictví, to znamená, musí splnit požadavky jak na vybavení materiální, tak zejména personální. Striktním požadavkem je, že musí mít samozřejmě ty specialisty v tom oboru, v kterém chce tu specializaci provádět. Kromě toho musí splnit a garantovat splnění požadavků, které stanoví vzdělávací program, který vydává ministerstvo zdravotnictví. Zmínili jsme to, že dříve bylo možné specializace dělat pouze v jednom institutu centrálně pro celou republiku. My jsme tento monopol zrušili, místo něj jsme umožnili všem zdravotnickým, ale i školským zařízením včetně samozřejmě univerzit nebo i soukromých sdružení, která se rozhodnou vzdělávat sestry, tak jsme umožnili tyto specializace připravovat. Zároveň abychom ten systém příliš nediverzifikovali, tak jsme doplnili centrální systém kontroly, to znamená zejména výstupu, jsou centrální atestační zkoušky. Takže přestože může vzdělávat téměř kdokoliv, kdo získá akreditaci, tak ta úroveň je jednotná a je zaručená kontrolou státu. Certifikované kursy nejsou takto regulovány, tam je mnohem větší svoboda pracovišť. Oni si mohou i určovat, co chtějí vzdělávat, v jakém rozsahu chtějí vzdělávat a je to velmi pružný systém, který má umožňovat reagování na měnící se potřeby, třeba když se objeví nové léčebné metody a podobně. A jednotlivé vzdělávací akce, ty jdou už úplně mimo ministerstvo zdravotnictví, tam jsme tuto pravomoc svěřili profesním organizacím, které vydávají souhlasná stanoviska k jednotlivým akcím.
Dana JURÁSKOVÁ, vědecká sekretářka České asociace sester: My za Českou asociaci sester vydáváme souhlasná stanoviska. Musím říct, že v tuto chvíli v řádech tisíců ročně a že zdravotnická zařízení jsou velmi jaksi aktivní v této oblasti. Ale souvisí to i s tím, co vy jste tady naznačovala nebo o tom mluvil pan doktor, že ta vyhláška, která umožňuje jaksi získávání těch kreditních bodů, nepřiděluje ty počty kreditních bodů způsobem, který do budoucna by jsme si přáli, je příliš jaksi tvrdá. Takže předpokládáme, že i ta vzdělávací aktivita těch jednotlivých zdravotnických zařízení se pomaličku bude stabilizovat na nějaké rozumné úrovni a v rozumné kvalitě.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Hlavní sestry nemocnice Na Homolce, paní Libuše Bucké jsem se zeptala na to, co je náplní práce hlavní sestry.
Libuše BUCKÁ, hlavní sestra Nemocnice Na Homolce v Praze: Náplní práce hlavní sestry hlavně je sledování kvality ošetřovatelské péče. Takže to si myslím, že je náplní každé hlavní sestry. V naší nemocnici třeba je to i přijímání zaměstnanců, pohovory se zaměstnanci, protože to je důležité, abychom získali informace, co tu sestru zajímá, kde by chtěla pracovat, jaké byly předchozí její zaměstnání, jaký vůbec má vztah k tomu povolání. Potom samozřejmě je to spousta nových činností administrativních, jsou to třeba nové popisy pracovních funkcí, které jsme museli vytvořit v souvislosti s vyhláškou čtyři sta dvacet čtyři a zákonem devadesát šest. Je to spolupráce v oblasti vzdělávání zaměstnanců, takže my máme specialistku celoživotního vzdělávání. Potom je to členství v různých našich komisích, jsou to kontroly kvality na oddělení, vytváření nových postupů pracovních, funkcí pro sestry, úpravy platů, změny pracovních úvazků. Jsem členem externího týmu auditorů, protože se budeme připravovat na reakreditaci v příštím roce 2008, takže ty audity je potřeba neustále dělat. Sledování standardů a sledování spokojenosti pacientů, řešení konfliktů na pracovišti. Těch činností je velká spousta.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Ano. Vy jste se zmínila o znovudosažení akreditace. Ví se, že vaše nemocnice Na Homolce akreditaci má. Můžete našim posluchačům říci, co vás to stálo, abyste ji získali a v čem je to jaksi výhoda a dobré, takovou akreditaci mít?
Libuše BUCKÁ, hlavní sestra Nemocnice Na Homolce v Praze: Akreditace, je to velice prestižní záležitost. My se střešovickou nemocnicí máme tuto mezinárodní akreditaci Joint Commission International. Získání akreditace by měla zajistit pacientům kvalitu péče, bezpečí, ošetřování, bezpečí péče. Samozřejmě kolem toho byla velká spousta práce jednak administrativní, ale vůbec naše zaměstnance přesvědčit o tom, že je to správná cesta, kterou bychom se měli ubírat. A samozřejmě je to vytvoření spousty dokumentů. Nám se podařilo a bylo to potřeba sjednotit zdravotnickou dokumentaci, ošetřovatelskou dokumentaci. Sledujeme různé indikátory kvality, které jsme si stanovili. Takže, když já mohu hovořit za ošetřovatelskou péči, tak sledování pádů, sledování dekubitů, sleduje se to pochopitelně ve všech nemocnicích. Edukace pacientů, rodinných příslušníků, což je velice důležité. Indikátory na bezpečí těch pacientů, pádů, jak tomu zabránit.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Dobře. To znamená, dá se říci, že nemocnice, které tu akreditaci nemají, tak že poskytují horší péči?
Libuše BUCKÁ, hlavní sestra Nemocnice Na Homolce v Praze: Já bych neřekla. Ale tady máte stanovená jasná pravidla pro zaměstnance, jasná pravidla a dá se všechno dohledat a je to taková kontrola, jestli nastavenou kvalitu, kterou jsme si dali a co chceme splňovat, jestli je to správné a můžeme samozřejmě podle toho potom posuzovat. Já bych si nikdy netroufla říct, že nemocnice, které nemají akreditaci, že by měly horší péči, nežli naše nemocnice.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Pojďme zpátky ke zdravotním sestrám a bratrům. Jaké je rozložení sil mezi ženami a muži ve vaší nemocnici? Kolik máte zdravotních bratrů a kolik u vás pracuje zdravotních sester?
Libuše BUCKÁ, hlavní sestra Nemocnice Na Homolce v Praze: Pokud budu mluvit jenom o sestrách, tak ten počet není tak veliký. Samozřejmě do toho můžeme počítat zdravotní laboranty, rentgenové laboranty. Takže u nás je kolem devíti set všech těchto pracovníků nelékařů. A když bych hovořila o sestrách, všeobecných sestrách, tak ten poměr je velice malý, protože já tu mám v nemocnici asi patnáct jenom, teď je to ošetřovatel, že jo, teď už se neříká zdravotní sestra-muž.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: A jak se změnili zdravotní sestry a zdravotní ošetřovatelé za posledních deset let a co ve vaší nemocnici je tak nejvíc trápí a tedy samozřejmě vás, protože se o ně staráte?
Libuše BUCKÁ, hlavní sestra Nemocnice Na Homolce v Praze: Práce těch sester samozřejmě se za poslední léta změnily. Je daleko náročnější technologie, všechny ošetřovatelské postupy, takže sestry se musí neustále vzdělávat, doplňovat svoje znalosti. Já si myslím, že u nás v nemocnici, ale myslím si, že to není jenom u nás v nemocnici, ale co trápí sestry, to je ta prestiž sester, postavení ve společnosti. Ale já si myslím, že to je problém nejenom naší republiky, i když v zahraničí je to trochu lepší. A je to právě na tom pracovišti konkrétně, že ty lékaři nemají takové pochopení pro to, že sestry jsou opravdu zkušené nebo jsou kvalifikované, mají vzdělání a mohou určité činnosti vykonávat velice dobře. A někdy jsou to činnosti, které vykonávají za lékaře. A myslím si, že v tom je problém, někdy je to zjednodušení práce lékařů a na druhou stranu ta sestra se cítí velice tak jako zodpovědně, když nějaké činnosti může udělat místo lékaře. Ale tady je velký problém, myslím si, že právní problém a tady by to mělo být zlegalizováno, ty některé specializované činnosti.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: To znamená, lékaři třeba žádají po vašich sestrách, protože jsou schopné, aby učinily nějaký výkon, který je určen, aby ho vykonával lékař. A lékař protože ví, že sestra je schopna ho udělat, tak jí požádá o to, nicméně je to složité z hlediska právního, pokud by došlo k jakémusi pochybení, tak by na vině byla sestra a ne lékař, pokud tomu dobře rozumím.
Libuše BUCKÁ, hlavní sestra Nemocnice Na Homolce v Praze: Samozřejmě. Protože nám vyhláška určuje, jaké činnosti mohou zdravotničtí pracovníci vykonávat, i ty sestry specialistky mají některé činnosti specializované, ale jsou třeba činnosti, které tam nejsou a víme všichni o tom, že ty sestry to dělají. A proto si myslím, že by bylo dobré, aby toto bylo zlegalizováno.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: A o jaké činnosti konkrétně se jedná? Nějaké takové, které mohou být více srozumitelné posluchačům Českého rozhlasu 6, nebo je vysvětlete, prosím.
Libuše BUCKÁ, hlavní sestra Nemocnice Na Homolce v Praze: Je to třeba vyšetření echokardiografické, je to vyšetření srdíčka, kdy ta sestra vykonává tuto činnost. Je to něco jako ultrazvuk, abych to řekla velice jednoduše. A jenom v případě patologických změn potom upozorňuje lékaře. Toto vyšetření má dělat lékař. A úplně to nejjednodušší, co si myslím, že posluchači by pochopili, to je vyndávání stehů. Vyndávání stehů není v popisu pracovní funkce, toto má vykonávat lékař. A pokud si vzpomeneme a někdo byl ošetřenej a měl nějaké šití, tak většinou sestry jsou ty, které ty stehy vyndávají. Pochopitelně je to z indikace lékaře, protože sama sestra toto udělat nemůže, ale lékař ji tím pověří a žádné pověření není, když by se něco přihodilo, tak ta sestra se neobhájí, že jí to lékař indikoval.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Dámy, já vás poprosím, samozřejmě i Pavla Vepřeka, abyste reagovali na to, co jste slyšeli právě od hlavní sestry Bucké z Nemocnice Na Homolce. Co by se mělo udělat a kolik vás to bude stát úsilí, aby se podařilo rozšířit ty kompetence sester? Protože jak jsme slyšeli, dochází k situacím, kdy lékaři by rádi, aby sestry vykonávaly nějaké úkony, které ony rozhodně umí vykonávat, jsou dosti vzdělané pro ně, jsou na ně vybavené, ovšem jim není uloženo, aby je vykonávaly. Eva Prošková, nejdřív poprosím.
Eva PROŠKOVÁ, ředitelka odboru vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví ČR: V podstatě činnosti sester určuje vyhláška. Podstatné je, co můžeme dělat a také co chceme. Co máme v plánu dělat, je, že budeme novelizovat vyhlášku o činnostech, a to tak, že navýšíme kompetence sester. A nejenom sester, i dalších nelékařských zdravotnických povolání. Jedna věc je samozřejmě, když právo stanoví, ano, může dělat to a to, a druhá věc je, jestli to bude umět. Takže zároveň s tím je potřeba připravit kursy, které ne všechny sestry totiž ty všechny činnosti umí. Takže my chceme zároveň připravit inovační kursy, doškolovací kursy, které by sestrám i ty znalosti a dovednosti poskytly, aby je tudíž nejenom mohly vykonávat z toho hlediska právního, ale aby je mohly vykonávat i z toho hlediska věcného a aby to bylo všechno bezpečné.
Dana JURÁSKOVÁ, vědecká sekretářka České asociace sester: Já k tomu mohu říct jenom, potvrdit to, co jste říkala vy, protože my jsme na 1. Lékařské fakultě dělali výzkum, kde jsme zjišťovali, jak jsou na tom lékaři ve vztahu ke kompetencím sester, konkrétně na jednotkách intenzivní péče. A ten jejich vztah je sice malinko rozpolcený, to znamená, někteří by jim kompetence už nenavyšovali, ale valná většina by stála o to, aby sestry některé ty výkony, o kterých jsou oni přesvědčeni, že umí lépe, dělaly. A to jenom potvrzuje ten záměr, o kterém mluvila paní magistra Prošková, že je velká skupina sester zejména v těch oblastech, nebo oborech technokratických, kde ony jsou schopné některé věci se naučit a dobře dělat, ale někdo je to naučit musí. Takže tam určitě ochota je, ale bude nutné je i k tomu připravit.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Pavel Vepřek, pokud byste se zahleděl zpátky do své minulosti, když jste pracoval na kojeneckém oddělení intenzivní péče, svěřoval jste rád kompetence sestrám, které vykonávaly a nebyly tak úplně třeba z jejich profesního ranku a svěřoval jste jim je proto, že to dokázaly?
Pavel VEPŘEK, odborník na otázky zdravotnictví, předseda Sdružení občan: No, samozřejmě, že jsem na ně přenášel spoustu věcí. Protože člověk se rád věnuje věcem, který pokládá pro sebe za důležité. A ošetřování centrálního katetru a aplikace léku do centrálního katetru pravidelně každou hodinu, tak to je věc, která mi nepřipadala, že je pro mě zrovna tak důležitá a pro toho pacienta bylo určitě jedno, jestli jsem to dělal já nebo sestra. Navíc ještě sestra byla odpovědná za přípravu té látky, která se do toho aplikovala. Takže to, že já jsem tam byl jenom ta cvičená opička, která tam zatlačila na píst stříkačky, to prostě nemělo žádný faktický smysl. A proto si myslím, že je to skutečně velmi důležité, aby se kompetence sester rozšířily. A je to součást změny organizace vlastně v celém zdravotnictví, týká se to také těch směrnic, vyhlášky, která určuje, kolik má být lékařů na oddělení a jak se mají obsazovat noční služby. Teď to trochu jako našťouch ten zákoník práce, že se o tom začalo jako více uvažovat, ale týká se to nejen sesterské profese, ale i práce lékařů a obsazení oddělení a všeho dokola.
Eva PROŠKOVÁ, ředitelka odboru vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví ČR: Chtěla jsem ještě doplnit, že my jsme výrazně navýšili kompetence sester již právě zmiňovanou vyhláškou o činnostech. A zejména kromě konkrétních činností, které dříve sestra nemohla dělat, respektive mohla je dělat jenom po písemném pověření lékaře, to je konkrétně známé aplikace léčiv do žíly, včetně infúzí a podobně, tak to už mohou dnes dělat všechny sestry bez jakéhokoliv dalšího pověřování. Ale kromě těchto konkrétních výkonů jsme ještě tam doplnili takové un block pověření, že mohou dělat dále další diagnostické nebo léčebné činnosti, případně při nich asistovat podle konkrétního pověření lékaře. To znamená, že jsme tam se snažili právě, protože výkonů je velmi mnoho a nikdy všechny výkony nemůžete definovat právním předpisem. A když je nakrásně i všechny v jeden moment definujete, tak za měsíc máte další, že jo. Takže právě proto je tam toto obecné ustanovení, a je opravdu pouze na tom konkrétním vztahu konkrétního lékaře a konkrétní sestry, jak velmi jí důvěřuje. A už nyní jí může tudíž pověřovat spoustou dalších činností, které přímo ve vyhlášce vyjmenovány nejsou. Ale přirozeně my chceme jít i tou další cestou, to znamená i ty další činnosti tam vyjmenovávat, ale musí to být po důkladné diskusi v odborné veřejnosti.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Nyní by mě zajímalo, jakou vy máte zkušenost s komunikací na pracovišti mezi sestrami a ošetřovateli, lékaři a ostatními zdravotnickými profesionály. A doplňující část otázky, jestli se domníváte, že jsou zdravotní sestry, ošetřovatelé dostatečně přizýváni do diskusí, ať se tyto diskuse týkají otázek personálních nebo koncepcí nové metodiky, pak třeba i přípravy legislativy, paní Jurásková.
Dana JURÁSKOVÁ, vědecká sekretářka České asociace sester: Jestli já bych na to mohla odpovědět, tak já si myslí, že komunikace v týmu se kvalitativně mění také v čase. Protože jednotliví členové týmu jsou schopni přinést, teď bych řekla, daleko jaksi prospěšnější informace třeba než ještě v minulosti. O tom je právě i to, že jsou sestry často tázány, tady zmiňoval i pan doktor, tak jak byly v minulosti, tak teď možná ještě častěji na jejich názor, na jejich informace o tom, jak se vyvíjel třeba stav pacienta. Hodně k tomu přispívá také dokumentování poskytované péče, protože my teď máme ošetřovatelskou dokumentaci, která je součástí dokumentace zdravotní, a tam samozřejmě všichni ti, kteří do ní vstupují, tak ty informace, které potřebují najít, tak najdou. Myslím si, že v tomhle smyslu určitě ta komunikace je teď na daleko lepší úrovni a řekla bych, takové profesionálnější. Na co jste se ptala dál, jak jsme přizýváni k těm rozhodovacím procesům. Já bych řekla, že na úrovni zdravotnického zařízení je u nás takový ten úzus, že ošetřovatelskou péči řídí v každé nemocnici odborník na tuto profesi. Bývá obyčejně členem nejvyššího managementu a tam, aspoň podle mých informací a mých zkušeností, má úplně rovnocenné právo říct svůj názor a prosazovat to, co si myslí, že je dobře pro tu svoji profesi v rámci vedení toho zdravotnického zařízení. No a co se legislativy týče, tak já musím říct, že ministerstvo nás bombarduje všechny, protože sledujeme to posledních pár let, že je velký zájem na tom, slyšet praxi, slyšet naše názory, protože ten život, jak se říká, že suchá je teorie a zelený je strom života, tak to je prostě pravda. Takže ta spolupráce je výborná, my skutečně jsme zavalováni a všechny připravované normy se s námi konzultují.
Eva PROŠKOVÁ, ředitelka odboru vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví ČR: Já bych doplnila, protože legislativní činnost je samozřejmě činností naší jako ministerstva zdravotnictví, my jsme opravdu, i když vezmu sestry na ministerstvu zdravotnictví, tak je u nás tým několika vysokoškolsky vzdělaných sester, které se opravdu podílely na tvorbě legislativy. A nejenom, že bysme si ji tam psaly my sami, my jsme se opravdu snažily, a já doufám, že to veřejnost ocení, komunikovat se všemi profesními organizacemi a opravdu komunikovat s nimi přímo. Každý právní předpis obnáší spoustu diskusí. Já se vždy snažím jak sama za sebe, tak i ostatní členové našeho týmu, aby komunikace s terénem byla co největší.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Pavel Vepřek, jsou podle vašeho názoru sestry dostatečně přizvávány do diskusí o důležitých otázkách?
Pavel VEPŘEK, odborník na otázky zdravotnictví, předseda Sdružení Občan: Na té odborné úrovni ano. Asi jsou méně slyšet jejich hlasy na veřejnosti. Jako o té situaci sester a jejich potřebách a pohledech na různé situace toho mnoho neslyšíme. Teď jsme si před chvílí tady říkali, že jsme vlastně téma sester tady v tomto pořadu ještě neměli a já myslím, že to je trochu škoda.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Co soudíte o tom, jak je profese zdravotních sester ve společnosti respektována? Jedná se o atraktivní profese, paní Dana Jurásková?
Dana JURÁSKOVÁ, vědecká sekretářka České asociace sester: Pokud se podíváte do Hospodářských novin na poslední průzkum atraktivních profesí, tak tam profesi sestry nenajdete, ale na druhé straně, když hovoříte s občany, s pacienty, tak je to profese, která je poměrně slušně společensky hodnocena. Druhá věc je ta, že ta společenská prestiž samozřejmě musí být založena na něčem, to něco bývají obyčejně peníze. I když jsou jakoby až v té druhé řadě, protože naše profese není primárně o penězích, ale spíš o tom dobrém pocitu, tak ale ty samozřejmě s sebou tu sociální prestiž nesou. Takže ono je to trošičku takové ne úplně vyvážené.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Souvisí respekt této profese s jejím finančním ohodnocením, Eva Prošková?
Eva PROŠKOVÁ, ředitelka odboru vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví ČR: Já si myslím, že dnes ano. Myslím, že to bylo ještě před dvaceti lety o něčem jiném, ale dnes je finanční ohodnocení velmi důležitým kritériem společenské prestiže.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Pavel Vepřek, co si myslíte o tom, zda respekt k této profesi souvisí s jejím finančním ohodnocením a kolik si myslíte vy, že by zdravotní sestry měly vydělávat?
Pavel VEPŘEK, odborník na otázky zdravotnictví, předseda Sdružení Občan: Tak na to vám neodpovím. Sestry by si měly vydělat tak, aby tolik, kolik si myslí, že se jim vyplatí za ty peníze pracovat v té profesi. Je to stejně jako kdekoliv jinde. Povolání sestry není nijak výjimečné, jako odlišné od toho, že pracuje někdo v kadeřnictví nebo dělá cokoliv jiného. Jenom si musíme uvědomit, že povolání sestry je v současný době v soutěži, v otevřené soutěži prostě s jinými profesemi a ženy a muži se mohou rozhodnout, jestli půjdou dělat tuto profesi nebo profesi jinou. A pokud chceme mít kvalitní a dobré sestry, tak mají mít takové peníze, aby v soutěži s ostatními profesemi to místo bylo atraktivní. A já si skutečně netroufám říct, jaké a ani nemám představu o tom, jak jsou platy někde jinde.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Dámy, pokud bych vás poprosila krátce, jste schopny mi říci nějakou částku, o které se domníváte, že by byla úměrná vynaloženému úsilí práce zdravotní sestry?
Dana JURÁSKOVÁ, vědecká sekretářka České asociace sester: Já se tomu budu snažit vyhnout, stejně jako pan doktor.
Eva PROŠKOVÁ, ředitelka odboru vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví ČR: Já bych také neřekla částku, ale rozhodně by to měl být nadprůměrný příjem, to znamená nikoliv pod průměrem nebo průměrem mzdy, ale nad.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Dobře. Úplně poslední věc, které bych se ráda dotkla v závěru. S postupným stárnutím populace se dá předpokládat, že povolání zdravotních sester, bratrů bude nabývat na významu. Můžete říci, v jakém ohledu a zda bude těchto zdravotnických profesionálů dost, paní Jurásková?
Dana JURÁSKOVÁ, vědecká sekretářka České asociace sester: No, já jsem v tomto trošku skeptická. My už jsme spolu o tom v minulých dnech mluvily, takže můj názor znáte. Já se trošku bojím toho, že nebude právě následovat ta přiměřená společenská prestiž, ta atraktivita, aby děti, které se budou rozhodovat po maturitě, že budou chtít jít studovat tyto obory, tak vybíraly zrovna tady. Na druhou stranu naši profesi si vybírají lidé, kteří nejsou primárně orientovaní jenom na ty hmotné statky, což je zas na druhou stranu dobře. Takže ono, pokud najdeme nějakou přiměřenou míru mezi výškou platu a uspokojením z té práce, tak tu práci budou dělat přesně ty lidi, kteří chceme, aby ji dělali. Já sama osobně se trošku bojím toho, že právě v České republice je už ten vývoj daný teď tak, že mnohé zdravotnické školy přijímají své studenty bez přijímacích řízení proto, že zájem o tuto profesi klesá. Teď se objevuje obor zdravotnický asistent, nedá se ještě říct, jestli bude nebo nebude atraktivní, protože je chviličku, třetí rok, takže se nedá říct, jestli bude těch studentů dostatek. Ale já pevně věřím tomu, že se nám podaří nějak potřeby naší populace ustát a obhospodařit je sami. Protože bych nerada, aby se stalo to, co se děje teď v západních zemích, že tato profese není atraktivní pro domovské ženy hlavně a dívky a že tedy je potom závislá ta populace na práci cizinců v této oblasti.
Eva PROŠKOVÁ, ředitelka odboru vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví ČR: Já naprosto souhlasím s paní Juráskovou. Kromě toho bych ještě chtěla doplnit, že důležitým faktorem je i to, že nelze vnímat sestry jako sto procent že bude vysokoškolaček. Samozřejmě to by žádná společnost nezaplatila, protože to povolání obnáší spoustu pomocných činností, spoustu denních obslužných činností u pacienta. Takže je potřeba samozřejmě tým udělat vícestupňově, je potřeba kromě zdravotnických asistentů mít dostatek ošetřovatelek, dostatek pomocných pracovníků, ale zároveň všechno by mělo být pod dohledem sestry. Já se velmi bojím těch trendů, které vidím v sociálních službách, vytlačování sester. To znamená, že je přirozené, že část sester musíme nahradit pomocnými pracovníky, ale ne všechny. Pokud udělám všechny, tak mi výrazně klesá kvalita péče, protože sestry vkládají do své práce nejenom ruce, ale také hlavu. A ono je to záležitost i hlavy a znalostí.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Poprosím o úplný závěr Pavla Vepřeka. Řekněte, jak vy vidíte význam tohoto povolání do budoucna, jak se bude měnit právě s postupným stárnutím populace?
Pavel VEPŘEK, odborník na otázky zdravotnictví, předseda Sdružení Občan: No, samozřejmě ta poptávka po kvalitním ošetřovatelství poroste, protože nepochybně budeme žíti déle, což je bezvadné, ale otázka je, jak budeme teda pohybliví, když budeme tak staří. A to je jeden z důvodů, proč čeká naše zdravotnictví na nějakou rozumnou formu, protože potřebujeme, aby i v tom zdravotnictví fungovaly normální vztahy mezi nabídkou a poptávkou. A pokud tady bude poptávka po kvalitních ošetřovatelských službách, tak ta poptávka samozřejmě logicky musí být přirozeně uspokojena.
Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka: Tak a to už je opravdu samotný závěr dnešního vydání Studia STOP. Jeho hosty byly Dana Jurásková, vědecká sekretářka České asociace sester, paní Eva Prošková, ředitelka odboru vzdělávání a vědy Ministerstva zdravotnictví České republiky a Pavel Vepřek, předseda Sdružení Občan.
