Vážení záchranáři, záchranářky, řidiči, dispečeři a dispečerky ze ZZS,
v diskuzi jsem byl tak trochu vyzván k tomu, abych nějakým srozumitelným způsobem sepsal důvody, které by měly přesvědčit co nejvíce z výše jmenovaných zaměstnanců ze ZZS, ke vstupu do komory záchranářů.
Přemýšlel jsem, zda je skutečně nutné v těchto řádcích zopakovat i to, co je na těchto stránkách volně dostupné, nebo tento článek spíše položit do filozofické polohy úvah.
Nakonec jsem dospěl k přesvědčení, že správně bude a i b. Od každého trochu.
Při všemožných setkáních, na všemožných diskuzích na internetu i jinde, jsem vždy slyšel a četl od všech záchranářů, ať byli z jakéhokoliv kraje, ze kterékoliv záchranky, že je trápí spousta společných témat.
Zakládající členové, tato témata tak, jak je slyšeli a četli, a jak je slyší a čítají doposud shromáždili, založili komoru, a vsadili je do stanov komory.
A najednou se mnozí ptají. K čemu nám bude taková komora ? Proč do ní vlastně vstupovat ?
A já jedním dechem, a velmi jednoduše odpovím. No právě proto ! Proto, abychom společně změnili to, co tak rádi kritizujeme, co se nám oprávněně nelíbí, ale co jsme až doposud dokázali pojmenovat jen potajmu, aby nás radši nikdo neslyšel, a nebo je napsat do oněch diskuzí, ovšem pod hlavičkou anonyma. Karel Kryl v jedné písni zpíval :“ ….brbláme spolu u piva, jak brblali jsme vždycky…..“ .
A já se ptám, jak dlouho chcete takhle brblat někde v koutku ? Do důchodu ?
Proto jsme si řekli. Pojďme, a změňme to ! Udělejme něco pro zlepšení věcí, které se nám nelíbí, a které nám komplikují profesní stránku života.
Život, tak jak plynul, mně naučil jedno podstatné. Chci-li něco změnit, musím pro to taky něco udělat, a něco obětovat. A je jedno jestli chci změnit politický režim, bydlení, práci, či něco daleko prozaičtějšího. Je to skutečně lepší a plnohodnotnější způsob života, než se někde v koutku sžírat pomyšlením, že ten žije ve svobodnější zemi, ten má lepší bydlení, práci, auto atd. Uvědomuji si totiž, že proto museli něco udělat, obětovat, zaplatit ! Tvrdě šli za svým cílem, místo toho brblání a sebelitování se. Vím, že velká část naši společnosti je prolezlá závistí stejně, jako předlistopadový bůček tukem, protože jednoduší a pohodlnější je právě závidět. Ale já se snažím takový nebýt. Chci vždy dosáhnout změn k lepšímu, a jsem spokojen i v případě, že změna se podaří prosadit třeba až pro ty, co přijdou po mně. A tak jsou psány i poslání a cíle ve stanovách. To nejsou poslání a cíle na letošní nebo příští rok. To jsou cíle a poslání na řadu let dopředu. Musíme jít krok po kroku, den za dnem, měsíc po měsíci, a rok za rokem, a tyto poslání a cíle naplňovat, a těšit se z každého dílčího úspěchu, který se nám podaří. Nečekejte, že hned v květnu, jak se oteplí, vyrazí členové komory do Prahy, rozdělí se na dvě skupiny, a jedna před budovou MZd., a druhá před budovou vlády převrátí tramvaje, vytvoří barikády, vztyčí transparenty s požadavky, a budou držet hladovku do jejich vyřešení.
Takových je v poslední době plná Evropa, a jsem přesvědčen o tom, že to nic nevyřeší, a že to nikomu, a hlavně ničemu neprospěje.
Za komoru nikomu nebudu slibovat, že do toho a toho data budeme mít vyšší platy, teplejší boty, na zádech velký nápis „ PARAMEDIK “, rychlejší auta a nevím co ještě.
Chci ale za komoru říci každému z vás, vstupte, ale ne se slovy : – co nám dáte, a nejlépe teď hned. Vstupte hrdě, tak, jak vstoupili ti před vámi. Se slovy : – v čem můžeme pomoci, aby se nám naše společné poslání podařilo. Jen tak to má smysl !
Teď se pokusím vysvětlit jednotlivé body poslání a cílů.
1.Dbá o zvyšování prestiže zdravotnických záchranářů u laické i odborné veřejnosti.
Většina laické veřejnosti ani netuší, že existují nějaké posádky RZP, a že ta velká, blikající a moderně vybavená sanitka je bez lékaře. Natož aby měli ponětí o skutečnosti, že v ČR jsou už vůči posádkám RLP v převaze. Kdyby to někdo řekl v hlavní zpravodajské relaci večer v televizi, mnozí z diváků by asi utrpěli šok. Kdyby jim ale hned řekli, že RZP posádky k pacientům jezdí už 12 let, a že si toho vlastně ani nevšimli, tak by to už takový šok nebyl.
Musíme prostě veřejnosti ukázat, že vůbec existujeme, a že je to tak správné.
Odbornou veřejnost musíme naopak přesvědčit o tom, že nemáme v ani nejmenším úmyslu se domnívat, že v systému plně nahradíme posádky RLP. Ba naopak, právě na výjezdech v posádce RLP, se mnohému od erudovaných lékařů přiučíme.
2.Zasazuje se o zakomponování světově uznávaného názvu „ PARAMEDIK „ do právních norem ČR jako označení pro zdravotnického záchranáře.
Tento cíl, je dán hlavně v souvislosti s označením paramedik v zahraničí. Stejně zůstaneme ti čeští záchranáři, ale v zahraničí toto slovo neznají. Označení „ Paramedik „ zná celý svět.
Dnes ani desetileté děti neřeknou, že jdou na „ mezinárodní síť pohovořit „ . Řeknou automaticky, že jdou na internet chatovat. Prostě, některá cizí slova se u nás zabydlují ať chceme, nebo nechceme.
3.Prosazuje zvyšování kompetencí posádek RZP v neodkladné přednemocniční péči.
Ano, další z problémů, o kterém se hovoří všude a nikde. Znovu opakuji, nejde o to, získat takové kompetence, abychom jednoho dne řekli : – na co vlastně máme ty lékaře, když už sami můžeme dělat všechno ?
Jde o to, aby tak, jak jsou ve vyhlášce 424 k jednotlivým kategoriím popsány, byly tyto kompetence ještě v řadě bodů jednak přehodnoceny, ale hlavně, aby legislativa znala pojem „ krajní nouze “, do které se může ( a pokud vím, tak se každodenně posádka RZP dostává ) posádka RZP dostat. Tam musí být kompetence pro tento stav jasně rozšířeny. Ne proto, aby nám příslušelo více než by mělo, ale kvůli právní ochraně nás samotných.
Od bodu čtyři a dále je to opravdu běh na dlouhou trať, a bude záležet na nás samotných, jak se uvedeme, jak se etablujeme do společnosti, a jakou budeme budit důvěru u vedení jednotlivých ZZS, ministerstva, odborné společnosti a vůbec.
S přáním, aby se nám vše společně dařilo, a aby nás v komoře bylo co nejvíce zdravě nažhavených něco pro sebe samotné, ale i pro společnost udělat
