Přihlášení

Zapomenuté heslo

Komora záchranářů zdravotnických záchranných služeb České republiky

Vyvážená slova uznávané autority k problému předávání pacientů ZZS

27.07.2014

Vyvážená slova uznávané autority k problému předávání pacientů ZZS

O složité cestě nemocných do

pražských nemocnic

 

Řešením pro nedobrou interakci záchranné služby a nemocnic by mělo být zřízení příjmových oddělení nemocnic, kde lze nemocné observovat či léčit po několik hodin a zařídit jejich správné uložení. "Doufám, že letos nám novináři s dořešením té podivné, nejen pražské, situace konečně pomohou," míní prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc

 

Cesty nemocných do pražských nemocnic jsou složité po desítky let. Na naší interní klinice tvořili vždy „obyčejní“ nemocní akutně přijímaní z pražského spádu, ať už od záchranné služby či jinými cestami, až 50 % hospitalizovaných. Vzpomínám si, že v 80. letech jsem na ranním hlášení slýchával skoro denně nějaký zcela neetický příběh o cestování nemocných po Praze. Jedním z rozhodujících faktorů byla tehdy rajonizace podle bydliště. Pamatuji řadu nemocných, kteří v jedné nemocnici měli normální EKG a za půl hodiny při převozu či na příjmu jiné nemocnice měli infarkt nebo zemřeli na arytmii. Tehdejší přednosta pan profesor Pacovský se vždy rozčílil a řešil věci radikálně. Jednou mi z chirurgie jiné pražské nemocnice při službě přeložili pacientku s krvácejícím exofyticky rostoucím tumorem konečníku velikosti pěsti. Jak se později ukázalo, měli v dokumentaci napsána jen dvě slova: Ad internam. A podle rajonizace patřila nemocná do jiné tedy naší nemocnice. Pan profesor volal krajského chirurga a primáře a tentokrát byl úspěšný a podobné situace se už neopakovaly. Horší to bylo v interakci příjmů interních klinik a oddělení. Pan profesor telefonoval ředitelům a přednostům a změnilo se jen málo.

Myslel jsem, že po roce 1989 se situace vyřeší, ale případů, kdy pacient cestoval dlouho od nemocnice k nemocnici a určitě mu to stav zhoršilo, neubývalo. Situace zůstávala stejná. Změnilo se jen málo a to v tom, že z hlediska plateb pojišťovny začalo být výhodné některé nemocné trochu vyšetřit, „nadělat“ na nich body a pak je poslat podle rajonizace jinam. Záchranka však měla s umísťováním pacientů obtíže stále stejné.

Děkani lékařských fakult sice mají na zdravotnictví malý vliv, ale když jsem se v roce 1999 stal děkanem fakulty, sešel jsem se s ředitelem Schwarzem. Na pracovišti v Korunní mně ukázal, co jsem částečně věděl. Když slyšíte odmítavé telefonáty dispečinku s nemocnicemi na vlastní uši, je to ještě horší než poslouchat kasuistiky na ranním hlášení. Navíc jsem si od té doby v diskusi s kolegy ověřil, že podobná situace je i v dalších městech, kde je více nemocnic.

Dnes po 15 letech je situace o trochu lepší ale ne o mnoho. I my se snažíme každý jednotlivý případ řešit s tím, kdo pacienta nepřijal či zbytečně posílal po Praze a naši sekundáři se trochu i bojí referovat: „ On ten pacient vyjel z domova v osm hodin ráno, prošel třemi nemocnicemi, až v 11 hodin v noci skončil u nás. I když to není úplně interní diagnóza, raději jsme ho přijali.“ Za takový lidský přístup je chválíme, ale v podmínkách pražského zdravotnictví je těžké mladší kolegy k takovému přístupu vychovávat.

Někteří myslí, že medializace je předvolebním tahem ředitele Schwarze. Myslím, že tomu tak není. Po 25 let nově fungující společnosti se totiž ukazuje, že bez medií není zdravotnictví schopno situaci vyřešit.

Jeden kanadský lékař, se kterým jsem situaci diskutoval, mně jednou poslal  nedělní přílohu torontských novin o tom, co zažil kanadský novinář za jeden den na příjmu velké nemocnice. Byla to podobná hrůza jako v Praze navíc i s mnoha nepojištěnými pacienty. I tam je vidět, že zdravotnictví není schopno bez novinářů situaci vyřešit. Proto myslím, že i u nás je medializace problémů nutná.

Jako přednosta interní kliniky se 110 lůžky se dnes dovídám tak o jednom až dvou pacientech týdně zbytečně převážených, nesprávně uložených či nemocných s problematickou interakcí mezi záchrannou službou a nemocnicí. Z toho vyplývá, že takových pacientů tak musí být v Praze měsíčně určitě desítky. Chyba je systémová. Je to absence příjmových oddělení nemocnic, kde lze nemocné observovat či léčit po několik hodin a zařídit jejich správné uložení. Každá velká nemocnice je jistě schopna se postarat o každou diagnózu. Je logické, že záchranná služba přiveze řadu nemocných zbytečně, ale není chybou je přivézt, chybou je je přijímat. Lépe je ponechat je na dobře technicky a organizačně zajištěném přijmu a po několika hodinách rozhodnout, zda a kde je hospitalizace nutná. V tom je i rezerva rozumněji využitelných lůžek.

Chybou je i tlačit na jednotky intenzivní péče přímo či přes podivné koordinátory, jak je to bohužel dnes běžné, že se odsouvá nemocný v těžším stavu, než je přijímaný, kterého nikdo odpovědný neviděl. Mohl být přitom na příjmu v rámci nemocnice sledován a pak rozumně umístěn. Tak to funguje běžně v zahraničí. Přijímající nemocnice se prostě vypořádá se situací na specializovaném příjmovém oddělení a nepřenáší problémy jinam či dokonce na jiné nemocnice. Doufám, že letos nám novináři s dořešením té podivné, nejen pražské, situace konečně pomohou, k čemuž by jistě mohla trochu pomoci i ta předvolební doba.

Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc.

Zdroj: medicaltribune.cz

 

Komentáře k článku

Buďte první kdo přidá příspěvek k této aktualitě.

Copyright © 2021 Komora Záchranářů. Všechna práva vyhrazena.